V únoru mi bude dvacet sedm a dodělávám magistra, kde mám půlku času imposter syndrom (tahle věta měla být pozitivní). Kamarádka mi nedávno řekla, jestli se moje psaní jen nepřetavilo v akademický texty, který do školy produkuju pravidelně, každej ale přece ví, že když to jde přímo ze srdíčka, je to vo něčem jinym. Možná je to pragmatickej důvod, možná už jen nemám čas, možná se bojím, protože si myslím, že už to neumím. Možná už to doopravdy neumim, možná jsem to neuměla nikdy (každej ale přece ví, že to není pravda, žejo?).
„Co děláš ráda?” “Čtu,“ slyšim se říkat s knihou rozečtenou od března nebo dubna, alespoň ale mění místo — někdy ji mam v batohu, jindy je na nočním stolku. Pak hraju na mobilu mahjong, hlavně teda pro to, abych netrávila příliš času na instagram reels. V mobilu mám pak appku, kde si můžu odškrtnout absenci sociálních sítí před spaním, skincare, to, že dodržuju pitnej režim, a další základní lidský schopnosti, který mi dělají problém. A pak: „Já nemám moc čas číst.“ A nějak mám pocit, že jedno nejde bez druhýho, i když jsem si dřív myslela, že stačí psát. Texty do školy, kterých mám nad hlavu nějak neumím přetavit ani je vnímat jako čtení, i když jich je hodně a často jsou skvělý, ale antropologie neni próza, i když k ní má možná blízko narozdíl od jiných disciplín. Já ale stejně nevím, jak si s tím počít jinak, než říkat, že už moc nečtu, a že už moc nepíšu, a všechno pak utíká moc rychle. Už je to pět nebo šest let, co mi terapeutka řekla, že jsem si celou svou osobnost postavila na tom, že píšu a neumím si poradit s tím, že už to tak není. Já jsem tehdy plakala stejně tak, jako jsem se rozplakala na začátku tohohle textu, někde hluboko ze mě samotný. Asi je čas na dekonstrukci — jenom nevím jak o ní začít aspoň psát, než ji začnu dělat.