dvacet tři

prachy versus život

mám krizi. možná proto se mi taky konečně povedlo sednout si ke stolu a tvářit se, že mám co předat. jestli mám, to nevím, ale když už jsem si sedla...

udělám si čaj nebo kávu? spíš kafe, na čaj totiž nemám chuť a to, že je sedum večer mi nevadí. na druhou stranu je mi trochu zima, čaj by přišel vhod. a nebo obojí? a tak mám krizi. čeho se mám napít dřív? mám zapít kafe čajem, čaj čajem a nebo nejdřív vypít čaj a pak kafe a nebo raději naopak?
krize, to je, když máš před sebou dva hrnky a nevíš, z kterého se napít dřív. krize, to je, když vyzkoušíš nový jídlo a nechutná ti. krize, to je, když nevíš, jestli chceš prachy nebo život. život jsou prachy a prachy jsou život. když nemáš prachy, nemáš moc toho života, minimálně ne společenskýho. a když máš prachy, společenskej život ti už tejden neodepisuje, odpojil si telefon a nejspíš prcá s tvojí nejlepší kamarádkou.
 krize, to je, když ti dopíše tvoje oblíbená propiska a ty uprostřed testu z angličtiny zapomeneš, jak se řekne déšť. krize, to je, když si vzpomeneš, že by tě zajímala vysoká, ale to podstatný jsi už propásla a tak se ti nechce ani do toho nepodstatnýho. když potřebuješ hrozně čůrat, ale na dámských je fronta až za roh a ty si říkáš tak co, prubnu ty pánský? prubnu. a vedle umyvadla vrazíš do učitele ze základní školy, dávný lásky nebo do tety. tyvole, co tu děláš?
krize, to je, když nemáš čas, protože sis vybral prachy a když čas máš, protože sis vybral život, ale ten ti najednou nějak nejde. tuhle hru nemůžeš pauznout, tak mi dej chvilku. a když si uvědomíš,  že si čtyři roky zpátky nevěděl, co chceš dělat a nevíš to ani teď a naposled, kdys to věděl, bylo ti deset let a tos ještě věřil tomu, že akrobarmart se jednou zapíše do slovníků a ty budeš ten nejslavnější člověk, co dělá akrobacii, malíře a barmana v jednom. krize, to je, když si poprvé uvědomíš, že to asi nevyjde.
když za hodinu napíšeš tři odstavce textu a najednou ti dojde čaj, i káva. co si dám teď? pátý capri-sun z balení dvaceti ve slevě v lidlu? to je krize. to je život, to jsou ty prachy. mám ve svym bytě ten nejobyčejnějšího gramofon, jednu desku co do něj můžu dát a v lednici mandlový mléko hned vedle rýžovýho. krize, to je, když ti z toho balení dvaceti capri-sun najednou už zbejvaj jenom dvě. taky když jsou na tebe kluci hodný a pozorný, koupí ti drink a ani to není trapný a ty s nima měsíc trávíš čas a pak jim raději řekneš něco jako hele, můžeš si lehnout ke mně do postele, ale moje nohy jsou celkem dlouhý, takže ty tvoje by v mým životě už nejspíš překážely. krize, to je, když to opakuješ přibližně jednou za měsíc pokaždý někomu novýmu a úplná krize, to je, když tomu stejnýmu. taky když ti během těch čtyř let něco takovýho řekne kluk místo po měsíci po dvou letech, po roce a nebo po půl. možná si vybrali prachy a možná život a možná měli jenom zrovna krizi. to je, když měla jazyk v tvojí puse a ty jí pak vídáš skoro každej den ať chceš nebo ne, protože každej nějakým nepříjemným výsledkem hry prachů a života chodíte na ty stejný místa. co máme další hodinu? krize, to je, když je to předmět kterej nemáš rád a nebo zrovna píšeš test, na kterej ses neučil, jelikož sis vybral prachy i život.

čeho se mám zhostit dřív? mám prolejt prachy životem, život prachama a nebo raději naopak? a nebo obojí? krize, to je, když máš někdy prachy a život a někdy nemáš nic a tak si říkáš co mám teď jako dělat? krize, to je, když nejdřív skočíš a až pak se nadechneš. když stojíš před dalším rozhodnutím, které se tváři tak pitomě důležitě. řeknu mu ahoj nebo čau a pojedu pryč, nebo raději zůstanu tady? krize, to je, když...

dvacet dva

o tom, jaký to je bydlet sama

už to je pár měsíců, co jsem opustila klasický rodičovský hnízdečko a přeletěla do vlastního, takovýho sice trochu provizorního a ne úplně stoprocentního, ale vlastního. svýho bytečku.

a ty začátky byly těžký, protože jsem si nepředstavovala, že tady budu tak sama, jako jsem nakonec byla, ve finále mi to ale asi v hodně věcech pomohlo. zjistila jsem, že spoustu mých extrovertních vlastností, který mě vlastně svazovaly, byly způsobený tím, jak jsem byla zavřená doma, kde se mi nelíbilo. nedokázala jsem tam bejt, nedokázala jsem tam něco dělat, uklízet, bavit se, skoro ani spát a tak jsem chodila ve tři ráno a odcházela v sedm, abych se vyvlíkla z těch čtyř tmavejch stěn. a ono to pomohlo, i když ne úplně a celý ty měsíce jsem pořád v jednom velkym procesu.
stihla jsem i udělat dost píčovin, ve chvílích, kdy tu nebylo nic než gauč a stůl a já tak moc nechtěla bejt sama, že mi skoro bylo jedno, kdo tu byl. dostala jsem sebe samotnou zas do jedný z dalších pastí, ale myslim, že už jsem zvyklá, že bych to bez těch pastí ani nemohla bejt já.

hodně se snažim kreslit, ale moc nepíšu, nějak mi to zase nejde, zas pochybuju o různejch věcech, ale to je furt dokola, chci víc řešit to, jaký to teda je se přestěhovat. já to doma měla vždycky hodně volný, mohla jsem v podstatě chodit kdy sem chtěla a kam sem chtěla, vodit si domů kluky ani holky mi nikdy nikdo nezakazoval a tak jsem hodně dlouhou dobu tvrdila, že tam zůstanu. moje patro plný nápisů, fotek a plakátu mi jenom začalo bejt těsný, ta tma mi vlezla na mozek a celou mě obalila taková temnota, že jsem to prostě přestala zvládat a šla pryč.

jím teď hodně toastů a těstovin, piju čtyři kafe denně a hodně pracuju, ale baví mě sedět doma. mě - ano, jsem to já - baví sedět doma. dělám si svoje věci, lepim nový vzpomínky na zeď, šoupu sem a tam nábytkem, a usmívám se nad starýma hrncema, co mi někdo věnoval. tančim nahá po bytě, natáčim se v zrcadle a pak si sem zvu lidi na malou party, po hodině jdu spát a ostatním nadávám, že jsou zbytečně moc nahlas. ještě pořád se otáčím za zvukama co slyšim v bytě a kolikrát jsem smutná, že si nemám vedle koho lehnout, ale to bude spíš jen klasická porozchodová píčovina, která brzo přejde.
ani jsem nevěřila tomu, že si někdy sednu domů a budu ráda, že tu sem, ale daří se a to je kool.

dvacet jedna

otcovskej komplex

hodně jsem přemejšlela, jako vždycky. přemejšlela jsem nad tim, co se změnilo, když jsem psala že se učim bejt sama a milsto toho zas skákala od náruče k náruči. přemejšlela jsem nad tim, co mě nutí se ve snech svlékat a v životě se snažit mít každýho, kterej mi přijde do cesty. zrovna z jedný z nočních ces tramvají, kdy oba mluvíme řečí, který rozumíme, ale tváříme se nevinně, jsem přemejšlela nad tim, co dělám špatně.
   zrovna ten den jsem potkala svýho bejvalýho, sluníčkovou lásku v mejch sladkejch třinácti a říkala jsem si, co se změnilo, že místo kytek myslim na klíční kosti a křivky, přes který bych mohla jezdit. dostala jsem strach, že si jenom kompenzuju vzah dalším vztahem a že vlastně sama nevim, jak z toho pryč. protože mi nepřijde, že bych si cokoli z toho všeho v tuhle chvilku měla něčim kompenzovat, ale zároveň nevim, do jaký míry si to jenom možná nalhávám. a tak se usmívám, usmívám se na všechny, bavim se a mám ty blbý narážky zatimco mam v hlavě všechny rozchody a snažim se vyvodit, kde je teda chyba. protože přece musim bejt špatně já, když to vždycky dopdá stejně. už mě nebaví dostávat košem na pozadí mýho vlastního snažení se o to, aby to bylo perfektní. a nemůžu udělat nic víc než se pozstavit nad tim, co teda kurvim a o pár měsíců později skočit do další náruče, která se zrovna vyskytne. nerozumim si, ale už se znám.
bejt extrovert je uplně zkurvený. otevírát se furt dokola někomu s vidinou štěstí a pak o půl roku později brěcet na letný, že neni do koho narazit. no a tak jsem vymyslela, že mám možná nějakej otcovskej komplex. že se pořád dokola snažim s někym bejt jenom ze strachu, že zůstanu sama, že znova nechci, aby mě někdo opustil.

zasekla jsem se na jednom bodě, nevim totiž, jak z toho ven. můžu se bavit, můžu dělat píčoviny, potkávat různý lidi a snažit se jim zalíbit, ale večer, večer spim sama v posteli a nemám nikoho jinýho než svoje bejvalý. kamarádi z práce kroutí hlavama a ptaj se proč, pro se přátelim, a já ani nevim. už nedoufám v cokoli, jen mi přijde škoda všechno zahodit. kolika lidem musim ublížit, aby mě to dostalo na nohy?

já jsem totiž skvělá, naučila jsem se držet hlavu vzpříma a to každej tejden v hodpodě potkávám ldi co se tvářej, že mě chtěj zabít. pět let mě potkávaj na chodbě a i po tý době maj pocit, že jsem stejná jako předtim. ale já cejtim změnu, vim, že jsem jiná i když se bavim s kreténama furt dokola a užívám si všechny piva.  už neklopim oči a nestydim se za vlastní nohy, hlavu nahoru, probodnu tě pohledem a uhranu ti i děti. stala jsem se maskou, ve který se sama nevyznám, lidi mě chválej, že jsem real a já tomu chci věřit, ale jak, když se topim.

tohle je upřímný, tohle je voláni o pomoc, po stý prosim o odpočinek, o klid a žádnej vztah, ale neboj, až se objevíš, klidně se kvůli tobě oběsim. žádný vodítka, loutkař na stehně mi nepomůže se nad tim pozastavit ať už znamenal cokoli. a ten anděl strážnej co se prožral kůží až na vrchy o to taky nestojí, tohle je můj boj, tak zas za měsíc. chceš mě?

a to jsem si říkala, že z toho nechci udělat deníček.

dvacet

nechci si hrát na carrie bradshaowou, především teda kvůli tomu, že je to úplná kráva, ale dovádí mě to k otázce, proč se takhle my všichni neustále chováme.
proč pořád dokola analyzujeme, řešíme a rozebíráme situace, které jsou už dávno probrané a není důvod se k nim vracet, proč neustále někomu předhazujeme co udělal a nebo neudělal, proč máme potřebu vyčítat si věci, na kterých nezáleží, proč chceme druhým organizovat životy?

 jako bychom neuměli zůstat klidnými, jako bychom neuměli zůstat nad věcí jen pro to,  že nás nějaký malý hlásek někde v hlavě nutí aby bylo vše podle nás. existuje vůbec něco jako objektivní názor, když každý je seskládán jen z mnoha subjektivních? jak se zachovat správně k ostatním, ale zároveň nejít proti vlastním zásadám, které jsme si už ani nevíme jak a proč nastavili? jak často je správné měnit názory, aby to nebylo příliš mnohokrát a nebo naopak málokrát? je vůbec správně někdy uhnout z vlastní cesty?

přemýšlela jsem nad tím, že každá zkušenost, každý člověk, vztah a známost nás posouvá někam dál a my se snažíme učit z chyb. uděláme chybou jednou, podruhé lépe a někdy zas ještě hůř, někdy se jí ale vyhneme. kolikrát se vám stalo, že jste si řekli, že tohle už nikdy, ale stejně jste bez váhání skočili šipku na to samé místo, kde jste si naposledy ublížili? v létě jsem psala o tom, jak mi každej vztah něco dal a teď si to znova uvědomuju víc a víc, že každej mezilidskej kontakt nás popostrkuje dál a dál. občas nás asi vrátí i dozadu, ale o to víc nás to potom zase vystřelí dál. je to tak, nebo se mi to zdá?

 poslední dobou se tak nějak snažim bejt lepšim člověkem, uvědomělejšim. nevím teda, jestli se mi to úplně daří, protože si stejně ze všeho akorát dělám prdel, ale myslim, že se umim posouvat. už si neřikám, že jsou všichni čuráci, ale spíš proč si já myslim, že takový jsou. a možná se to nezdá, ale pro mě je už tohle uvedomění dostatečnej krok k tomu bejt bezva. i když teda umim bejt fakt velká píča, někdy totiž zapomínám, že bych mohla mít nějaký hranice, někdy zapomínám zavřít pusu, někdy zapomínám VÁŽNĚ hodně a VÁŽNĚ všechno. nicméně to pozitivní na tom je, že vidim, že se lepšim, po takových malinkatých krůčcích. 
 jenže se mi ne vždycky povede zapřít sebe samatnou, někdy mám pocit, že musím bejt nepříjemná, uražená, že musim bejt zlá, protože bych to jinak nebyla já. a tak si kladu znova a znova tu otázku, kde je ta hranice. 

říká se, že by člověk měl poslouchat svoje srdce, ale nejednal by pak vlastně jenom v afektu?

devatenáct

o tom, jak mi zase nejde psát

ono to totiž není úplně tak, že by to nešlo, já totiž něco píšu pořád, nemohla bych nepsat. jen nějak nemám chuť a vlastně ani tolik čas si k tomu sednou a zase vás o něco obohatit; lítám ze školy do práce a z práce do školy a taky hodně od hospody k hospodě, pak do jedný náruče a najednou je zas několik hodin po půlnoci a já nevím co s tím. taky jsem občas líná a nic se mi nechce, občas přijdu odpoledne domů a pak se o hodinu později celá zmatená probudím a zjistím, že už znova musím někam letět... no a když mám čas, tak vlastně píšu, jen něco trochu jinýho. rýsuje se totiž nová knížka a já nechci všechny věci plivat na blog, aby to mělo nějaký přesah. budou tam povídky, budou tam básníčky, bude tam deníček, budu tam já a pokud se mi povede sednou si k tomu častěji, začátkem roku 2018 to bude na světě, po dvou letech nový věci. a já chci aby to bylo dobrý, aby to bylo něco trochu novýho, aby vás to bavilo, jenže nemám takovou produktivitu (tu, která jde použít) na to, abych mohla být aktivní tady a zároveň přinesla úplně nové věci do knihy.

já jsem se totiž už úplně na počátku tohohle blogu rozhodla, že se chci vyhnout deníčku. že nechci psát o tom s kým jsem kde byla, co jsem dělala a jak jsem se měla, protože i přesto, že by to nejspíš mnohé z vás zajímalo ("nebuď namyšlená"), já v tom nevidím úplný smysl, nebo spíš to není to, co chci sdělovat - nepočítám-li básničky. ale čím dál tím víc si uvědomuju, že se tomu asi nevyhnu, pokud nechci tenhleten blog nechat pomalu chcípat. bolí mě to, když se jednou za čas podívám na statistiky, které se řítí dolů. samozřejmě si za to můžu sama, když se tady nic moc nového neděje, ale i tak je mi to líto. jen nechci slibovat, že od teď budu psát a psát, protože sice píšu a píšu, ale ne sem. chtěla jsem vždy řešit jednu věc, místo vyprávění o tom, jak mi je, ale možná to ve finále není nic, co by bylo špatně. nechci, aby to znělo nějak namyšleně, ale lidi o mně ví a někteří si dokonce myslí, že všechno. občas si uvědomím, že si musím dávat trochu pozor na to, co ventiluju ven - a i když vypouštím jen to, co chci a někomu to sice může připadat osobní, občas musím přemýšlet nad tím, jestli tohle vlastně můžu napsat; a ani ne tolik kvůli sobě, ale spíš kvůli ostatním.

no a tak jsem tady, jsem tady a píšu, protože proč vlastně ne.

proč to nevzít zase z jiný strany a nepsat o tom, jak jsem se na měsíc trochu utrhla z řetězu, začala chlastat ještě prvnější než první ligu a udělala si z toho života trochu prdel, trochu nekonečnou párty a taky vlastně jakousi formu sebepoškozování. všeho moc přece škodí. proč nepsat o tom, jak jsem se po měsíci konečně probrala, vystřízlivěla a nakonec z toho vylezla celkem dobře: bez kocoviny a se vztahem, novýma zkušenostma, uvědoměním si sebe samotný a samozřejmě prozřením, který se hodí pokaždý. a to i přesto, že se může opakovat. tak co bude dál?