nechci nadpis

V únoru mi bude dvacet sedm a už dlouho není zajímavý říkat svejm slovům špatná poezie, navíc, když s odstupem času začíná být doopravdy špatná. Poslední špatnou věc jsem napsala ani nepamatuju kdy, a poslední dobrou před tak dlouhou dobou, že jsem mohla snít o tom, že budu Hrabě, místo toho jsem ale Rupi Kaur (ta alespoň pořád píše). Pamatuju si, jak jsem si už několik let zpátky říkala, že psaní básniček pro mě asi už nemá smysl, že se budu věnovat próze, protože mě to baví víc. A pak: „Píšeš ještě?“ „Už jenom trochu,“ odpovídám, a ve většině případech se mi chce plakat. Hrozně mi to chybí. Ani v mých poznámkách v telefonu zpětně nemůžu dohledat nic, kromě pár deníkovejch záznamů a občas nějakýho nesrozumtielnýho nápadu na povídku. Sedím u počítače s účelem něco napsat, protože už se mi slova promítají několik dní v hlavě, ale po pár větách doopravdy pláču. Jako bych už ani nevěděla, jak ty slova ze sebe dostat ven. V únoru mi bude dvacet sedm a furt nejsem rocková hvězda, nezačala jsem dělat slum, pořád pracuju v hospodě, nepíšu, nechystám se do toho proslulýho klubu. Kromě pár vět jsem se nevypsala ani ze ztráty někoho, o kom jsem dřív hodně psala, a kdo si vzal život, shodou okolností taky ve dvaceti sedmi, takže aspoň žil jako rocková hvězda. 

V únoru mi bude dvacet sedm a dodělávám magistra, kde mám půlku času imposter syndrom (tahle věta měla být pozitivní). Kamarádka mi nedávno řekla, jestli se moje psaní jen nepřetavilo v akademický texty, který do školy produkuju pravidelně, každej ale přece ví, že když to jde přímo ze srdíčka, je to vo něčem jinym. Možná je to pragmatickej důvod, možná už jen nemám čas, možná se bojím, protože si myslím, že už to neumím. Možná už to doopravdy neumim, možná jsem to neuměla nikdy (každej ale přece ví, že to není pravda, žejo?). 

„Co děláš ráda?” “Čtu,“ slyšim se říkat s knihou rozečtenou od března nebo dubna, alespoň ale mění místo — někdy ji mam v batohu, jindy je na nočním stolku. Pak hraju na mobilu mahjong, hlavně teda pro to, abych netrávila příliš času na instagram reels. V mobilu mám pak appku, kde si můžu odškrtnout absenci sociálních sítí před spaním, skincare, to, že dodržuju pitnej režim, a další základní lidský schopnosti, který mi dělají problém. A pak: „Já nemám moc čas číst.“ A nějak mám pocit, že jedno nejde bez druhýho, i když jsem si dřív myslela, že stačí psát. Texty do školy, kterých mám nad hlavu nějak neumím přetavit ani je vnímat jako čtení, i když jich je hodně a často jsou skvělý, ale antropologie neni próza, i když k ní má možná blízko narozdíl od jiných disciplín. Já ale stejně nevím, jak si s tím počít jinak, než říkat, že už moc nečtu, a že už moc nepíšu, a všechno pak utíká moc rychle. Už je to pět nebo šest let, co mi terapeutka řekla, že jsem si celou svou osobnost postavila na tom, že píšu a neumím si poradit s tím, že už to tak není. Já jsem tehdy plakala stejně tak, jako jsem se rozplakala na začátku tohohle textu, někde hluboko ze mě samotný. Asi je čas na dekonstrukci — jenom nevím jak o ní začít aspoň psát, než ji začnu dělat.

dvacet pět

 je tu nějak mrtvo, co?

dvacet tři

prachy versus život

mám krizi. možná proto se mi taky konečně povedlo sednout si ke stolu a tvářit se, že mám co předat. jestli mám, to nevím, ale když už jsem si sedla...

udělám si čaj nebo kávu? spíš kafe, na čaj totiž nemám chuť a to, že je sedum večer mi nevadí. na druhou stranu je mi trochu zima, čaj by přišel vhod. a nebo obojí? a tak mám krizi. čeho se mám napít dřív? mám zapít kafe čajem, čaj čajem a nebo nejdřív vypít čaj a pak kafe a nebo raději naopak?
krize, to je, když máš před sebou dva hrnky a nevíš, z kterého se napít dřív. krize, to je, když vyzkoušíš nový jídlo a nechutná ti. krize, to je, když nevíš, jestli chceš prachy nebo život. život jsou prachy a prachy jsou život. když nemáš prachy, nemáš moc toho života, minimálně ne společenskýho. a když máš prachy, společenskej život ti už tejden neodepisuje, odpojil si telefon a nejspíš prcá s tvojí nejlepší kamarádkou.
 krize, to je, když ti dopíše tvoje oblíbená propiska a ty uprostřed testu z angličtiny zapomeneš, jak se řekne déšť. krize, to je, když si vzpomeneš, že by tě zajímala vysoká, ale to podstatný jsi už propásla a tak se ti nechce ani do toho nepodstatnýho. když potřebuješ hrozně čůrat, ale na dámských je fronta až za roh a ty si říkáš tak co, prubnu ty pánský? prubnu. a vedle umyvadla vrazíš do učitele ze základní školy, dávný lásky nebo do tety. tyvole, co tu děláš?
krize, to je, když nemáš čas, protože sis vybral prachy a když čas máš, protože sis vybral život, ale ten ti najednou nějak nejde. tuhle hru nemůžeš pauznout, tak mi dej chvilku. a když si uvědomíš,  že si čtyři roky zpátky nevěděl, co chceš dělat a nevíš to ani teď a naposled, kdys to věděl, bylo ti deset let a tos ještě věřil tomu, že akrobarmart se jednou zapíše do slovníků a ty budeš ten nejslavnější člověk, co dělá akrobacii, malíře a barmana v jednom. krize, to je, když si poprvé uvědomíš, že to asi nevyjde.
když za hodinu napíšeš tři odstavce textu a najednou ti dojde čaj, i káva. co si dám teď? pátý capri-sun z balení dvaceti ve slevě v lidlu? to je krize. to je život, to jsou ty prachy. mám ve svym bytě ten nejobyčejnějšího gramofon, jednu desku co do něj můžu dát a v lednici mandlový mléko hned vedle rýžovýho. krize, to je, když ti z toho balení dvaceti capri-sun najednou už zbejvaj jenom dvě. taky když jsou na tebe kluci hodný a pozorný, koupí ti drink a ani to není trapný a ty s nima měsíc trávíš čas a pak jim raději řekneš něco jako hele, můžeš si lehnout ke mně do postele, ale moje nohy jsou celkem dlouhý, takže ty tvoje by v mým životě už nejspíš překážely. krize, to je, když to opakuješ přibližně jednou za měsíc pokaždý někomu novýmu a úplná krize, to je, když tomu stejnýmu. taky když ti během těch čtyř let něco takovýho řekne kluk místo po měsíci po dvou letech, po roce a nebo po půl. možná si vybrali prachy a možná život a možná měli jenom zrovna krizi. to je, když měla jazyk v tvojí puse a ty jí pak vídáš skoro každej den ať chceš nebo ne, protože každej nějakým nepříjemným výsledkem hry prachů a života chodíte na ty stejný místa. co máme další hodinu? krize, to je, když je to předmět kterej nemáš rád a nebo zrovna píšeš test, na kterej ses neučil, jelikož sis vybral prachy i život.

čeho se mám zhostit dřív? mám prolejt prachy životem, život prachama a nebo raději naopak? a nebo obojí? krize, to je, když máš někdy prachy a život a někdy nemáš nic a tak si říkáš co mám teď jako dělat? krize, to je, když nejdřív skočíš a až pak se nadechneš. když stojíš před dalším rozhodnutím, které se tváři tak pitomě důležitě. řeknu mu ahoj nebo čau a pojedu pryč, nebo raději zůstanu tady? krize, to je, když...