nepřestala jsem si myslet, že je těžký začít přemýšlet nějak jinak, ale je těžký přestat přemýšlet; takže i přes to, že bych se z pohledu okolí a vlastně i pohledu svýho měla mít fajn, není to úplně tak, jak bych si představovala.
možná se to na můj vkus děje všechno moc rychle, ale kdyby se to zas dělo pomaleji, asi bych se pak v určitejch věcech topila ještě víc.
nějak nejsem schopná posoudit který problémy jsou (nebo by teda měly bejt) malicherný a který by mě fakt měli srát - a to jsem se naučila opravdu spoustu věcí neřešit ani se tim netrápit
jsou lidi, kterým ty jejich pózy a deprese prostě nevěřim a vždycky jsem měla největší strach z toho, že se k nim řadim, že jsem stejná. můj ex mi říkal že takhle to v žádnym případě neni, že jsem určitym způsobem asi jiná, že to jsem já a že když jsme se poznali, už na začátku měl pocit že jsem zvlášní, že by si nás prej ani nedokázal představit... a teď si nás nedokážu představit já, protože taky říkal že se mnou chce bejt, že ho to všechno mrzí a o dva týdny později se dal dohromady s mojí kamarádkou a já teď vídám jen společný fotky, který mi různy lidi neustále posílaj a v komentářích se zas fanoušci dohadujou vo tom, že mě chtěj zpátky. tak nevim, pracuju na tom ty dva roky řečí prostě zahodit do prdele, neřešit je, vymazat, protože pokaždý když se k tomu vrátím, je mi z toho akorát zle.
stala jsem se hrozně pokryteckou a zároveň i povrchní, ale přesto neodsoudim člověka podle toho jak vypadá, ale s tim pokrytectvym už je to jednodušší, dělám teď totiž něco téměř totožnýho jako on, jenže já ho nevyměnila, já se snažila po zoufalejch až hysterickejch dvou letech jednoduše skončila v náruči někoho, kdo se chová tak jak bych si přála.
a hlavně si to uvědomuju, což mi přijde důležitý, uvědomuju si jakej dopad maj věci který dělám a uvědomuju si i to, v kterejch ohledech se chovám tak, jak bych úplně nechtěla, ale v danou chvíli mi to je asi jedno.
je blbý bejt paranoidní, ale ještě horší je, když se všechna ta paranoa opravdu splní a i když to tak možná nevypadá, já teď dělám všechno pro to, aby se něco takovýho už nestalo, protože - jak už jsem předtim snad i psala - já dokážu cokoli.
sleduj.
dva roky jsem neslyšela kompliment od člověka vedle kterýho usínám a vedle kterýho se probouzim a teď nemusim ani otevřít pusu a dostanu přesně to, co chci.
