žít Brno.
nejhorší byl ten první den. jako když vezmeš cívku s jedním z amerických filmů o novým studentovi na nový škole a nůžkama vystřihneš můj obličej, kterej následně přilepíš místo obličeje hlavního hrdiny. je to malá škola, kolem stovky lidí. stojím na chodbě, oni kolem mě chodí a VŠICHNI si mě prohlíží. skoro to slyším; to je ta nová, co? no jo. to jsem já, ahoj. a pak už dobrý.
je to trochu jako na horský dráze. Brno je tak divně přátelský a ochotný a já, jako zlej a krvelačnej pražák to nedokážu pochopit. fakt to na mě nehrajou? šílený.
snad poprvé v životě se učím, takovým tím způsobem, kdy si sednu do kavárny a pět hodin v kuse koukám do prezentací, zápisků spolužáků a snažím se pochopit, o co že to jde. v Praze jsem se učila v metru nebo v práci z popsaných účtenek a teď mě najednou někdo nutí, abych během několika týdnů udělala rozdílové zkoušky ze třinácti předmětů, dohnala si známky u dalších deseti, napsala patnácti stránkovou práci, dochodila 180 hodin praxe a průběžně se ještě učila na testy. čtyřikrát do tejdne píšu kámošce, že panika, že nestíhám, že mi to nejde a že mě to nebaví. furt dokola si čtu kartičky se zvláštníma pojmama a pak se o dva dny později dozvídám známku. jedna, jedna, jedna, dva, jedna. miluju ty paradoxy života, jsem regulérní premiant po pár hodinách strávených nad daným textem, ty hodiny akorát snižuju a stejně se mi daří. Zito, my vás tady už nechceme, tak běžte laskavě do prdele, řekli mi na minulý škole dva měsíce před pololetím na jedný z mnoha výchovných komisí, na kterých jsem seděla kvůli věcem, který jsem buď neudělala nebo by všude jinde byly jedno. a tak jsem tady, v Brně, v nový škole mezi novejma lidma a na první tejdny mi ta červená kontrolka EXTROVERT na mým vlastním čele zhasla a nechtěla se rozsvítit. čirá panika, ale teď se cítím vlastně mnohem líp, než předtím.
občas si ve škole a vlastně i v hospodě připadám trochu jako nevychovanej barbar. mohli by mi vyprávět o tom, jak se na techno párty váleli ve sračkách a hnoji, ale stejně mluví spisovně a tak nějak hezky. a některý slova se teprv učím, ale vlastně mi to přijde celkem zábavný. centrum je maličký a většinou studentský; hlavas, svoboďák, česká a je to furt dokola, nahoru a dolu. našla jsem si kamarády a zdárnej konec je už úplně na dosah, tohle vyjde. ------ mám tenhle článek rozepsanej už minimálně dva měsíce, takže nic novýho, články - ostatně jako vždycky - odstavuju na dvacátou třetí kolej. začíná být teplo a i když jsem občas trochu smutná a pořád hodně unavená, je to dobrý. bavím se svým vlastním životem, ty lidský osudy jsou až skoro kýčovitě nevyzpytatelný a veškerý peripetie čím dál tím zábavnější. "ty se furt jenom směješ." "fakt?" pořád mi nějak nedochází, co všechno a jak rychle se jen tak z ničeho nic semlelo, unáší mě to na tý životní vlně rychleji a rychleji a strašidelný je to vždy jenom chvíli. prostě se to děje, a když už je po tom, tak mi to dojde. na mým životním youtube channelu někdo přepnul rychlost na 1.5 a já to občas nestíhám, ani ti diváci ne, občas musej dát pause a to jsou ty chvíle, který za to stojí. ahoj - pause - máš se? - pause - párty v šalině - pause - vlak a pak blik, zase jinej záběr, někdo ten film sestříhal trošku jinak, než měl, ale na celek se spolu klidně můžeme podívat. a myšlenky mi utíkají, poletují jako tenké nitky dovnitř a ven, tam a zpátky, nestíhám je ale všechny zachytit, tak jich radši lepím dohromady jen pár.
žiju, a jde to.
