dvanáct

zvykání na zlozvyky

abych byla upřímná, tohle je věc, kterou jsem v poslední době viděla u nějakejch youtuberek a protože chci už několik let rozjet úspěšnou kariéru na youtube, řekla jsem si, že to natočím taky. ale protože jsem líná a nikdy bych se k tomu nedokopala, můžu o tom alespoň napsat, protože už minimálně měsíc se mi válí v poznámkách, že bych měla.

viděli jste někdy nějaký tyhle videa na způsob 10 divných věcí co dělám? jak holky říkaj, že jsou asi JAKO FAKT DIVNÝ, ale pak pokaždý vyblejou něco, co dělá snad celá lidská populace. třeba že nespěj v ponožkách.

já v ponožkách taky nespim, ale řekla jsem si, že stejně chci napsat nějaký klišé, který ani nejsou divný, zároveň ale i nějaký moje automatický věci který dělám a zlozvyky. 

cigarety

to asi není žádná novinka a vůbec nic divnýho, ale ráda bych se o tom zmínila, protože to sem určitem patří. to, že to leze do peněz všichni víme, ale mnohem víc mě asi sere takový to kouření z principu, zapálit si, protože co jinýho. s tim mam teda ještě spojený to, že cigáro musí bejt pokaždý dotípnutý a nenávidim, když někdo dává bordel do popelníku; obaly od cigár, žvejkačky ani nic podobnýho tam prostě nepatří, tak na to serte.

nehty

nehty si koušu snad od doby co si pamatuju, dřív mi to bylo nějak jedno, ale když jsem začala dospívat a bejt trochu holka, uvědomila jsem si že to není nic hezkýho a lidi si toho vážně všímaj. snažim se to řešit umělýma nehtama, přece jenom to vypadá líp a teď už si asi týden nehty uspěšně nekoušu, tak uvidíme jak to dopadne.

nadávky

hrozně nadávám a poslední dobou mě to začlo srát, že se kolikrát nedokážu vyjádřit bez nadávek a říct to nějak normálně, ale píčoviny jsou moje oblíbený slovo a zbavit se toho je docela těžký - ono každej má něco co říká často, já k tomu můžu s lítostí přidat ještě prostě a jakoby, kterým ráda vyplňuju prázdný místa... a nejhorší je, když to slyšim u někoho jinýho a pěkně mě to štve, ale u sebe už nejsem tolik schopná to podchytit. 

hate

nějak jsem se naučila přestat si srát na hlavu a občas zkrátka nedokážu být ticho, i když vím že bych měla. netušim, kde jsem k tomu přišla, ale už od mala jsem měla poznámky že jsem drzá na učitele, znáte to. mám pocit, že to už trochu zvládám eliminovat, ale když je někdo fakt kretén, nejde mu to neříct. s tim je spojenejch pár problému, který se týkaj hlavně toho, že ráda říkám co si myslim na hlas a některý lidi se s tím asi nedokážou úplně poprat.

přecitlivělost

možná bych si i mohla začít říkat třeba Zee Hysterická, nebo tak nějak. blbě se mi to vysvětluje, protože na jednu stranu si spoustu věcí moc neberu a neřešim je, ale na druhou stranu se občas zaobírám různejma maličkostma, jako kdo se jak podíval, jak se hejbal a jak destikuloval, což třeba v případě mýho ex vedlo k takový lehký paranoe. do toho jsem dost samonasírací a obecně i výbušnej typ, ale thanks lord, už to není tak hrozný jako dřív. jen teda musim uznat, že když už přijde na věc, stojí to za to; moje hysterický záchvaty totiž nikdo nechcete zažít, když třeba půl hodiny nezadržitelně vzlykám s tim, že nemůžu přestat... a dneska ráno jsem zrovna hodila plechovkou přes půku bytu, protože se mi vylila do postele. (jinak jsem ale fakt v pohodě holka)

norskej syndrom

někdo mi kdysi řekl, že takovýmu tomu puntíčkářsrví se říká norskej syndrom, zpetně už jsem to nikdy nedohledala, ale uvízlo mi to v paměti a tenhle název mi sedí, tak budiž. já jsem sice fakt šílenej bordelář, ale v určitejch věcech mám svůj určitej pořádek, kterej by neměl bejt narušenej. třeba v práci na plotně musim mít vždycky srovnaný housky, hranolky musí bejt na svym místě a když stojim někde na ulici, musim stát třeba na stejný barvě chodníku. když přešlápnu dvakrát doprava, musim to udělat i doleva a ráno potřebuju jít většinou první čurat, než začnu dělat cokoli jinýho. u čištení zubů si první čistim stoličky a hned potom musim pastu vyplyvnout, než si začnu čistit přední zuby, toaleťák vždycky poskládám na dílky a ve sprcháči na dveřích máme takový ostrý věšáčky, takže když věsim ručníky, pokaždý do nich udělám díru a nemůžu sedět v místnosti v bundě, i když je mi zima... určitě by se toho našlo mnohem víc, ale teď mě nějak nic nenapadá a stejně si myslim, že tenhle výčet bohatě stačí.

jedenáct

co jsem slíbila, to jsem dodržela, takže po slibovaný aktivitě přišla očekávaná odmlka a všechno, co jsem asi napsat mohla, jsem samozřejmě nenapsala. jak už jsem zmiňovala, z velký části je to pro to, že nemám úplně chuť psát formou deníčkovskejch záznamů a nějak se prostě asi nestalo nic tak velkýho o čem bych měla chuť se rozepisovat.

prázdniny jsou za náma (což jste si asi všimli když už jsou zas pomalu vánoce) a během nich jsem stejně byla jen v práci a nic jinýho co by stálo za řeč jsem nedělala... ale když jsem u toho, možná bych mohla napsat něco o mojí práci a asi práci jako takový, protože když nad tim přemejšlim, jsou věci který se tohodle týkaj a zrovna mě serou.

na začátek teda čas od času dělám v pivnici Zlý časy na Synkáči (takže se za mnou někdy stavte na pivko a pro knížku), kde pomáhám v kuchyni. to jsou burgery, půlmetrový párky v rohlíku, krkovice a další píčoviny na grillu a jestli se vám to zdá jako voser, tak je to fakt skvělá práce za příjemný kilo na hodinu. se mnou v kuchyni je šedesátiletej Lišák, kterej chlastá první ligu a je frajer, s kterym se chcete kámošit. Lišák často vypraví kde s kym byl, kolik toho vypil a jaký pipinky tam byly, takže je vždycky o čem se bavit. 

taky často mluví o Tmavěně a o tom jak ho sere, což je vlastně jeho žena Světlana, ale to mi chvilku trvalo než mi to došlo. Lišáček má dvě děti, Amálku a Matese (?), Mates hraje fotbal a Amálka je malá, takže toho asi moc nedělá a hlavně je zajímavější poslouchat jiný storky.

když teda nekecáme a nechlastáme, tak jakože pracujem. jsou dny, kdy se děje fakt hovno, ale pak se teda zas stane že je tam rezervačka pro padesát čuráků a všichni maj hlad a člověk pak nemá tři hodiny čas se podívat ani na čas. (zlý časy)

moje práce teda spočívá víceméně v tom, že dělám takový věci jakože rozkrajuju pečivo, mažu ho máslem a házim na grill, pak dávám dohromady burgery, vobčas dělám maso a různý saláty, dalo by se to demonstrovat jako fastfood, až na to že tohle je v pohodě práce.

a teď proč jsem se rozhodla psát o práci. máma nikdy neměla moc prachy a proto já taky ne a hlavně jsem po ní ve finále ani nikdy nic nechtěla, protože toho má sama dost a já nemám vůbec chuť po ní somrovat prachy na cigára nebo nějaký vlastní věci.

než mi loni vyšla knížka a začala jsem nějak pořádně chodit do práce, nikdy jsem neměla prachy a z pohledu mejch kamarádů jsem byla socka, která nikdy nemá na to jít někam na žrádlo nebo prochlastat všechny prachy a vůbec takovýhle věci a já jsem takovej citlivej človíček, kterýho to dost uráželo a hlavně mrzelo. lidi mi řikali "Zito, běž pracovat," a já rozesílala denně tisíc životopisů úplně k ničemu, a když už se mi odněkud ozvali, neměla jsem šanci stíhat to se školou. takže jsem dál byla středem různejch urážek jaká jsem píča zatimco všechny ty děti dostávali pravidelný kapesný a další mraky peněz od rodičů, což já jsem neznala.

a teď se teda dostávám k tomu, o co mi jde; v mým okolí je hromada rozmazlenejch parchantů anebo lidí, který teda tvrdí že od rodičů nic nedostávaj, ale stejně veškerý jejich příjmy tečou od nich a ještě maj potřebu nadávat, že to takhle někdo nemá nebo brečej že dostávaj málo, místo toho, aby šli teda sami pracovat. jasně, že když člověk neni plnoletej tak je normální aby ho rodiče živili, ale přijde mi hrozný když to jsou takový ty kundičky a debílci který třeba hrozně hrotěj fashion a maj supreme od maminky, kupujou si za kapesný drogy a v pátek s kámoškou boženu s colou. 

na jednu stranu chápu, že když je někdo dobře situovanej, tak samozřejmě nemá důvod svejm dětem odpírat věci, pokud na ně maj a třeba si je zaslouží, ale sere mě, když ty lidi nadávaj že je práce zbytečná. já jsem se svojí práci naučila milovat a i když mě to tam občas sere, tak je fakt zasraně skvělý mít vlastní peníze a neotravovat rodiče pokaždý když něco chci. 

nechápu, že jsou fakt takový lidi, který vykřikujou, že nikdy nepůjdou pracovat a když už se někam dokopou, po tejdnu se na to vyserou s tim, že je to zbytečný a že čas strávenej v práci můžou využít mnohě líp; třeba flákáním se venku, prodáváním skéra a stěžováním si, že maj málo pěnez a přitom je skvělý, mít nějakej vlastní příjem, vážit si těch peněz a všech těhlech píčovin okolo, protože já fakt půjdu radši do práce dělat něco pro sebe, než někde sedět s lidma který mě ve finále ani nebavěj.

nejsem si jistá, jestli se mi to všechno povedlo shrnout a vysvětlit tak jak jsem chtěla, protože mi to samotný přijde takový zmatený a nechci abyste z toho třeba vyvodili že je špatný když rodiče živěj svoje děti, mně jde spíš o ten přístup a o to, jak napíču je kvůli něčemu pořád brečet jak uplakaná kunda, když stačí něco pro to udělat. #SEBEREVOLTA

deset

celou dobu přemejšlim nad tim, jak tenhle blog pořádně vypromovat, získat si pravidelný návštěvníky, ohlas a vydobít si lokální fame a přitom by prostě a jednoduše stačilo psát víc.

když jsem tenhle blog zakládala, prioritně jsem sem chtěla házet špatnou poezii a sem tam články o věcech, který mě třeba serou nebo naopak baví, vyjadřovat se k různejm životním situacím a osobním posunům a ne ho zahlcovat zbytečnejma deníčkovskejma věcma, jednak protože mam pocit že by vás to asi moc nezajímalo (když vás nezajímá ani tohle) a jednak pro to, že na to mam zas jiný místp

teď si řikám, že psát sem častěji a klidně i o nesmyslech by blogu prospělo, protože by byl aktivní a prospělo by to i mě, protože nejsem poslední dobou zas moc schopná psát nebo vlastně vůbec dělat věci který chci a už vůbec ne ty, který bych měla. no a protože jsem nezodpovědná ve všech směrech, u psaní mě to vlastně mrzí víc než u věcí který jsou hrozně důležitý pro můj osobní život. nechci už nadále prokrastinovat a novej článek nenapsat s nějakou vlastní výmluvou jakože nevim o čem, že se nemám k čemu vyjádřit ani že mě nic už tolik nesere a to co jo, o tom už jsem psala nebo o tom úplně psát nechci.

takže si řikám dobře, proč ne, můžu začít psát deníkovou formou o tom kde s kym jak a co a jak už jsem zmiňovala výš, prospělo by to blogu i mně, jenže se teď dostávám k tomu, že celý prázdniny sedim doma nebo pracuju a nic moc zajímavýho se vlastně neděje, krom toho že mě sem tam teda nasere nějaká kurva nebo zajdu na pivo. ještě tu mam další a nejspíš poslední možnost, což jsou pocity. jé. já nevim, ale pro dobro vás i svoje samotný nehodlám psát žádný zhrzený nebo dokonce snad zamilovaný odstavce, i když sama vim že jsou věci ke kterejm jsem se ještě nevyjádřila tak jak bych chtěla a trošku mě to mrzí, protože nad tim přemejšlim a vystavit to světlu světa by mi pomohlo.

nicméně si stále stojim za tim, že bych chtěla psát spíš o obecnějších věcech, k něčemu se vyjadřovat a dělat ze sebe hrozně chytrou a důležitou, takže timhle článkem na vás appeluju ať se slitujete a napíšete mi o čem byste vlastně chtěli číst. navíc, protože jsem pořádná blogerka, určite ze mě chcete něco dostat.

paradoxní je, že timhle článkem o hovně se snažim vysvětlit že nechci psát o hovně a dostávám se tim do zábavný pasti. navíc jsem během psaní a uvažování nad tim ani nic nevymyslela, takže vám i sobě samotný můžu přislíbit, že začnu bejt pořádně aktivní a ve finále se zas dva měsíce neozvat.

platí?

devět

nepřestala jsem si myslet, že je těžký začít přemýšlet nějak jinak, ale je těžký přestat přemýšlet; takže i přes to, že bych se z pohledu okolí a vlastně i pohledu svýho měla mít fajn, není to úplně tak, jak bych si představovala.
možná se to na můj vkus děje všechno moc rychle, ale kdyby se to zas dělo pomaleji, asi bych se pak v určitejch věcech topila ještě víc.

nějak nejsem schopná posoudit který problémy jsou (nebo by teda měly bejt) malicherný a který by mě fakt měli srát - a to jsem se naučila opravdu spoustu věcí neřešit ani se tim netrápit

jsou lidi, kterým ty jejich pózy a deprese prostě nevěřim a vždycky jsem měla největší strach z toho, že se k nim řadim, že jsem stejná. můj ex mi říkal že takhle to v žádnym případě neni, že jsem určitym způsobem asi jiná, že to jsem já a že když jsme se poznali, už na začátku měl pocit že jsem zvlášní, že by si nás prej ani nedokázal představit... a teď si nás nedokážu představit já, protože taky říkal že se mnou chce bejt, že ho to všechno mrzí a o dva týdny později se dal dohromady s mojí kamarádkou a já teď vídám jen společný fotky, který mi různy lidi neustále posílaj a v komentářích se zas fanoušci dohadujou vo tom, že mě chtěj zpátky. tak nevim, pracuju na tom ty dva roky řečí prostě zahodit do prdele, neřešit je, vymazat, protože pokaždý když se k tomu vrátím, je mi z toho akorát zle.

stala jsem se hrozně pokryteckou a zároveň i povrchní, ale přesto neodsoudim člověka podle toho jak vypadá, ale s tim pokrytectvym už je to jednodušší, dělám teď totiž něco téměř totožnýho jako on, jenže já ho nevyměnila, já se snažila  po zoufalejch až hysterickejch dvou letech jednoduše skončila v náruči někoho, kdo se chová tak jak bych si přála.
  a hlavně si to uvědomuju, což mi přijde důležitý, uvědomuju si jakej dopad maj věci který dělám a uvědomuju si i to, v kterejch ohledech se chovám tak, jak bych úplně nechtěla, ale v danou chvíli mi to je asi jedno.

je blbý bejt paranoidní, ale ještě horší je, když se všechna ta paranoa opravdu splní a i když to tak možná nevypadá, já teď dělám všechno pro to, aby se něco takovýho už nestalo, protože - jak už jsem předtim snad i psala - já dokážu cokoli.

sleduj.

dva roky jsem neslyšela kompliment od člověka vedle kterýho usínám a vedle kterýho se probouzim a teď nemusim ani otevřít pusu a dostanu přesně to, co chci.

osm

kdo jsem? jsem.

a jsem někdo, možná ne pro okolí nebo společnost, ale sama pro sebe a to je to, na čem stavim, dělám dobrý věci, buduju svojí osobnost, stávám se dobrym člověkem sama pro sebe, jednoduše si stojim za tim co mi dává smysl a sama sobě dokazuju, že dokážu co budu chtít

snažim se nad věcma přemejšlet tak jak jsou, ale zároveň jsem člověk, kterej dost věcí bere víc instinktivně, jinak, ale pořád jsem schopná dívat se na to všechno racionálně, stát si za svym a nebrat si osobně píčoviny, když vidim že nedávaj smysl (ale jsem schopná se s tebou pohádat když mi pětkrát po sobě skočíš do řeči, píčo)

díky rozchodu jsem si uvědomila jak moc jsem se změnila, ale spíš sama pro sebe, protože lidi se nemění, takhle to nefunguje, když x let funguješ určitym způsobem, tak nejde jen tak začít fungovat jinak, můžeš trochu jinak přemejšlet, dívat se na věci jinak nebo cokoli, ale nejde od základu překopat svojí osobnost

lidi mi občas řikaj, že jsem namyšlená kunda a já odpovídám že jo, těší mě když mi někdo řekne že jsem charakter, protože to je něco o co se snažim, snažim se bejt někdo, ale nejsem úplně schopná posoudit, jaká jsem byla dřív

často mluvim o tom, že relativně radikálně ze svýho pomyslnýho seznamu vyškrtávám lidi kolem sebe, zužuju okruh a baví mě to, baví mě vysrat se na lidi se kterýma se vzájemně nepotřebujem, který mě nenaplňujou, neposouvaj dál a když je jednou za čas potkám, ráda dam pivo, cigáro a proberu s nima to co předtim, ale stačí mi to zas na půl roku, protože vidim že nemá cenu dělat něco navíc, mluvit do zdi nebo se zbytečně snažit

odsuzuju hrozně moc skupin lidí kvůli tomu jak se chovaj, jak přemýšlí a jaký mají názory i přesto, že jako jednotlivce je můžu mít ráda a vim, že to neni o povrchnosti, ale jde o to že mic dobře vim co se děje, jak takovýhle skupiny fungujou a automaticky teda všechny vyškrtávám ze svýho pomyslnýho seznamu, distancuju se a jsem tak spokojená

baví mě bavit se s lidma, pomáhat jim, mluvit o věcech a řešit je, ale potřebuju aby mě to naplňovalo, abych měla nějakou zpětnou vazbu

dělá mi dobře když mi někdo věří, svěřuje se a zároveň dokáže naslouchat, dělá mi dobře dělat někomu verbálně dobře a komunikace je něco, co je pro mě nad všim ostatnim... lidi si jenom asi neuvědomujou, že tohle musí fungovat správně a proto lidi kolem mě mizí, já už opravdu nemám za potřebí nechat si srát na hlavu nebo dělat něco bez výsledku

špatně se mi všechny tyhle věci vysvětlujou, ale ve zkratce mi šlo asi o to sebe samotnou trochu přiblížit a když budete dávat pozor, třeba i pochopíte proč se jak chovám

(stačí uvěřit)

pět

přijde mi krásný uvědomovat si hodnotu pěněz, protože když pozoruji lidi kolem mě, který to vnímaj úplně jinak a z mýho pohledu špatně, je mi z toho smutno

za poslední asi půlrok jsem si zvykla mít peníze a to takovym způsobem, že už si nedovedu představit fungovat jinak a hlavně samozřejmě nechci, protože takhle je všechno jednodusší a mně se jednoduchý věci líbí... abych byla přesnější a trošku se politovala, nemluvim vůbec o žádnej velkejch sumách, vlastně jde o litra na týden plus sem tam nějaký částky z knížek a píčovin, ale v zásadě mi jde o to, že já jsem tohle doposud nikdy nezažila - a teď přijdu k tomu litováni se - nevěděla jsě jaký to je chtít nový boty a koupit si je, nevěděla jsem jaký to je jít jednou za tejden na kafe nebo ve školnim bufetu utratit víc než pade, protože jsem se nenarodila se zlatou lžičkou v prdeli a věci který jsou pro devadesát procent mýho okolí naprosto běžný pro mě byl vždycky nad standard; doma peníze nebyly a já bych je po rodičích ani nechtěla když vidim jaký to je dřít od vejplaty do vejplaty aby bylo na nájem a co žrát, práce nebyla, protože jsem byla malá (haha), nebyl čas, nebyly známy a životopissy asi končily ve spamu

pak přišel boom, knížka a tisíce lidí co to pocenili, stovky co to chtěj a desítky co to koupily, ale já si za těch pár barevnejcj papírku žila tak jak jsem vždycky chtěla, moct jít každej den sednou si někam na kafe nebo žrádlo, koupit si nějakou píčovinu a vlastně jsem zapomněla jaký to je mít v peněžence míň jak pětikilo, pak ten boom opadnul a já byla na nějakou chvíli nasraná, protože všechny ty možnosti zmizely ale najednou přišly známý a přišla práce a s ní zas peníze a zas všechno funguje v podstatě tak jak bych si přála i přes to, že furt může bejt líp

od malinka do mě cpali, že žádný já chci neexistuje a já jsem za to jedině vděčná, že nejsem rozmazlená kunda a že si nějakym způsobem dokážu vážit pěnez a sice dokážu vyhazovat za píčoviny, ale pořád si uvědomuju že to píčoviny jsou a jsem schopná to zhodnotit, vidim že dvacka je dvacka a ne míň a možná můžu znít jako šetřivka co si neumí užít, ale když vidim že si vedle můžu dát kafe o tu dvacku levnější tak si ho dám tam, protože pak to máš během tejdne přes kilo a za měsíc přes pětikilo a to už je rozdíl

závěrem bych chtěla vzkázat všem bohatejm dětem ať přemejšlej, protože se mi xkrát stalo, že se mi něco rozbilo, konstatovala jsem že je to napíču a místo odpovědi se mě zeptali "proč si to teda znova nekoupíš?"

čtyři

moje osobnost se už xkrát určitym způsobem změnila a překroutila, už xkrát jsem si říkala že tohle asi nejsem já, ale možná to bude naopak, možná jsem právě tohle konečně já, možno tohle o mně vypovídá víc než by mělo a já se snažim dostat se do bodu kdy mi to bude jedno, kdy se s tim jednoduše smířim, kdy si řeknu fuck off, protože prostě můžu

za ty roky sraček, za ty roky kdy jsem byla malá (menší) holka a měla pocit, že je všechno špatně, za ty roky snů a zbořenejch iluzí a píčovin jsem si uvědomila že jsem někdo, že jsem něco dokázala a teď už můžu stát se vztyčenou hlavou a hrdě prohlásit, že tohle jsem teda kurva já, že jsem tady a že mě ve finále nemusí zajímat nikdo a nic (#seberevolta)

tim chci říct, že jsem přesvědčená o tom, že mám právo na kousek zvednutýho ega, na kousek respektu, na kousek pozornosti, že mám jednoduše občas právo nasrat se a hrotit píčoviny i když nechci, ale nedá mi to, protože dokážu držet hubu vždy jen určitou chvíli a jsou prostě momenty kdy mám pocit že se jedná o mně a proto si chci dupnout, proto mě sere když jsem z něčeho vyšachovaná nebo když je odignorováno to co řikám nebo nedejbože cejtim

zkrátka se ve mně teď vaří dost věcí, dost věcí mě sere a já to potřebuju nějak ventilovat, nějak se probrat, uvědomit si pár věcí a z tohohle celýho se vzpamatovat, nicméně mi to chvilku potrvá a do tý doby asi budu furt paličatá kunda, protože já potřebuju bejt vnímaná a neni to tak, že bych kvůli vlastní nevyrovnanosti hrotila, za tim zas stojí jiná část mojí osobnosti

nevim přesně jak to shrnout a vysvětlit to jak bych potřebovala, ale já sama vidim že je to pro mě správný; řešit věci který mě serou aby mi nebylo sráno na hlavu, aby mě lidi poslouchali když mluvim i když to může bejt píčovina, tak mě sere když mi někdo skočí do řeci a přestane mě vnímat a zpětně se vlastně už ani nezajíma o co šlo, to je z mýho pohledu špatný, nelíbí se mi to a já chci, aby se mi věci líbili

nicméně jsem poslední dobou vlastně fakt spokojená, jsem ráda že jsem si začla psát veřejnej deníček a i když seru na špatnou poezii tak myslim, že to za chvíli zas půjde, že to zas bude fungovat

do toho mám vymyšleno pár věcí u kterých jsem zvědavá jak bude okolí i random lidi reagovat, tak nějak dopředu se připravuju na kritiku která s tím určitě přijde, ale mohlo by to fungovat tak jak potřebuju a to mě těší, jen potřebuju čas a prostředky, jít na to pomalu