o tom, jaký to je bydlet sama
už to je pár měsíců, co jsem opustila klasický rodičovský hnízdečko a přeletěla do vlastního, takovýho sice trochu provizorního a ne úplně stoprocentního, ale vlastního. svýho bytečku.
a ty začátky byly těžký, protože jsem si nepředstavovala, že tady budu tak sama, jako jsem nakonec byla, ve finále mi to ale asi v hodně věcech pomohlo. zjistila jsem, že spoustu mých extrovertních vlastností, který mě vlastně svazovaly, byly způsobený tím, jak jsem byla zavřená doma, kde se mi nelíbilo. nedokázala jsem tam bejt, nedokázala jsem tam něco dělat, uklízet, bavit se, skoro ani spát a tak jsem chodila ve tři ráno a odcházela v sedm, abych se vyvlíkla z těch čtyř tmavejch stěn. a ono to pomohlo, i když ne úplně a celý ty měsíce jsem pořád v jednom velkym procesu.
stihla jsem i udělat dost píčovin, ve chvílích, kdy tu nebylo nic než gauč a stůl a já tak moc nechtěla bejt sama, že mi skoro bylo jedno, kdo tu byl. dostala jsem sebe samotnou zas do jedný z dalších pastí, ale myslim, že už jsem zvyklá, že bych to bez těch pastí ani nemohla bejt já.
hodně se snažim kreslit, ale moc nepíšu, nějak mi to zase nejde, zas pochybuju o různejch věcech, ale to je furt dokola, chci víc řešit to, jaký to teda je se přestěhovat. já to doma měla vždycky hodně volný, mohla jsem v podstatě chodit kdy sem chtěla a kam sem chtěla, vodit si domů kluky ani holky mi nikdy nikdo nezakazoval a tak jsem hodně dlouhou dobu tvrdila, že tam zůstanu. moje patro plný nápisů, fotek a plakátu mi jenom začalo bejt těsný, ta tma mi vlezla na mozek a celou mě obalila taková temnota, že jsem to prostě přestala zvládat a šla pryč.
jím teď hodně toastů a těstovin, piju čtyři kafe denně a hodně pracuju, ale baví mě sedět doma. mě - ano, jsem to já - baví sedět doma. dělám si svoje věci, lepim nový vzpomínky na zeď, šoupu sem a tam nábytkem, a usmívám se nad starýma hrncema, co mi někdo věnoval. tančim nahá po bytě, natáčim se v zrcadle a pak si sem zvu lidi na malou party, po hodině jdu spát a ostatním nadávám, že jsou zbytečně moc nahlas. ještě pořád se otáčím za zvukama co slyšim v bytě a kolikrát jsem smutná, že si nemám vedle koho lehnout, ale to bude spíš jen klasická porozchodová píčovina, která brzo přejde.
ani jsem nevěřila tomu, že si někdy sednu domů a budu ráda, že tu sem, ale daří se a to je kool.
