nechci si hrát na carrie bradshaowou, především teda kvůli tomu, že je to úplná kráva, ale dovádí mě to k otázce, proč se takhle my všichni neustále chováme.
proč pořád dokola analyzujeme, řešíme a rozebíráme situace, které jsou už dávno probrané a není důvod se k nim vracet, proč neustále někomu předhazujeme co udělal a nebo neudělal, proč máme potřebu vyčítat si věci, na kterých nezáleží, proč chceme druhým organizovat životy?
jako bychom neuměli zůstat klidnými, jako bychom neuměli zůstat nad věcí jen pro to, že nás nějaký malý hlásek někde v hlavě nutí aby bylo vše podle nás. existuje vůbec něco jako objektivní názor, když každý je seskládán jen z mnoha subjektivních? jak se zachovat správně k ostatním, ale zároveň nejít proti vlastním zásadám, které jsme si už ani nevíme jak a proč nastavili? jak často je správné měnit názory, aby to nebylo příliš mnohokrát a nebo naopak málokrát? je vůbec správně někdy uhnout z vlastní cesty?
přemýšlela jsem nad tím, že každá zkušenost, každý člověk, vztah a známost nás posouvá někam dál a my se snažíme učit z chyb. uděláme chybou jednou, podruhé lépe a někdy zas ještě hůř, někdy se jí ale vyhneme. kolikrát se vám stalo, že jste si řekli, že tohle už nikdy, ale stejně jste bez váhání skočili šipku na to samé místo, kde jste si naposledy ublížili? v létě jsem psala o tom, jak mi každej vztah něco dal a teď si to znova uvědomuju víc a víc, že každej mezilidskej kontakt nás popostrkuje dál a dál. občas nás asi vrátí i dozadu, ale o to víc nás to potom zase vystřelí dál. je to tak, nebo se mi to zdá?
poslední dobou se tak nějak snažim bejt lepšim člověkem, uvědomělejšim. nevím teda, jestli se mi to úplně daří, protože si stejně ze všeho akorát dělám prdel, ale myslim, že se umim posouvat. už si neřikám, že jsou všichni čuráci, ale spíš proč si já myslim, že takový jsou. a možná se to nezdá, ale pro mě je už tohle uvedomění dostatečnej krok k tomu bejt bezva. i když teda umim bejt fakt velká píča, někdy totiž zapomínám, že bych mohla mít nějaký hranice, někdy zapomínám zavřít pusu, někdy zapomínám VÁŽNĚ hodně a VÁŽNĚ všechno. nicméně to pozitivní na tom je, že vidim, že se lepšim, po takových malinkatých krůčcích.
jenže se mi ne vždycky povede zapřít sebe samatnou, někdy mám pocit, že musím bejt nepříjemná, uražená, že musim bejt zlá, protože bych to jinak nebyla já. a tak si kladu znova a znova tu otázku, kde je ta hranice.
říká se, že by člověk měl poslouchat svoje srdce, ale nejednal by pak vlastně jenom v afektu?
proč pořád dokola analyzujeme, řešíme a rozebíráme situace, které jsou už dávno probrané a není důvod se k nim vracet, proč neustále někomu předhazujeme co udělal a nebo neudělal, proč máme potřebu vyčítat si věci, na kterých nezáleží, proč chceme druhým organizovat životy?
jako bychom neuměli zůstat klidnými, jako bychom neuměli zůstat nad věcí jen pro to, že nás nějaký malý hlásek někde v hlavě nutí aby bylo vše podle nás. existuje vůbec něco jako objektivní názor, když každý je seskládán jen z mnoha subjektivních? jak se zachovat správně k ostatním, ale zároveň nejít proti vlastním zásadám, které jsme si už ani nevíme jak a proč nastavili? jak často je správné měnit názory, aby to nebylo příliš mnohokrát a nebo naopak málokrát? je vůbec správně někdy uhnout z vlastní cesty?
přemýšlela jsem nad tím, že každá zkušenost, každý člověk, vztah a známost nás posouvá někam dál a my se snažíme učit z chyb. uděláme chybou jednou, podruhé lépe a někdy zas ještě hůř, někdy se jí ale vyhneme. kolikrát se vám stalo, že jste si řekli, že tohle už nikdy, ale stejně jste bez váhání skočili šipku na to samé místo, kde jste si naposledy ublížili? v létě jsem psala o tom, jak mi každej vztah něco dal a teď si to znova uvědomuju víc a víc, že každej mezilidskej kontakt nás popostrkuje dál a dál. občas nás asi vrátí i dozadu, ale o to víc nás to potom zase vystřelí dál. je to tak, nebo se mi to zdá?
poslední dobou se tak nějak snažim bejt lepšim člověkem, uvědomělejšim. nevím teda, jestli se mi to úplně daří, protože si stejně ze všeho akorát dělám prdel, ale myslim, že se umim posouvat. už si neřikám, že jsou všichni čuráci, ale spíš proč si já myslim, že takový jsou. a možná se to nezdá, ale pro mě je už tohle uvedomění dostatečnej krok k tomu bejt bezva. i když teda umim bejt fakt velká píča, někdy totiž zapomínám, že bych mohla mít nějaký hranice, někdy zapomínám zavřít pusu, někdy zapomínám VÁŽNĚ hodně a VÁŽNĚ všechno. nicméně to pozitivní na tom je, že vidim, že se lepšim, po takových malinkatých krůčcích.
jenže se mi ne vždycky povede zapřít sebe samatnou, někdy mám pocit, že musím bejt nepříjemná, uražená, že musim bejt zlá, protože bych to jinak nebyla já. a tak si kladu znova a znova tu otázku, kde je ta hranice.
říká se, že by člověk měl poslouchat svoje srdce, ale nejednal by pak vlastně jenom v afektu?
