pět

přijde mi krásný uvědomovat si hodnotu pěněz, protože když pozoruji lidi kolem mě, který to vnímaj úplně jinak a z mýho pohledu špatně, je mi z toho smutno

za poslední asi půlrok jsem si zvykla mít peníze a to takovym způsobem, že už si nedovedu představit fungovat jinak a hlavně samozřejmě nechci, protože takhle je všechno jednodusší a mně se jednoduchý věci líbí... abych byla přesnější a trošku se politovala, nemluvim vůbec o žádnej velkejch sumách, vlastně jde o litra na týden plus sem tam nějaký částky z knížek a píčovin, ale v zásadě mi jde o to, že já jsem tohle doposud nikdy nezažila - a teď přijdu k tomu litováni se - nevěděla jsě jaký to je chtít nový boty a koupit si je, nevěděla jsem jaký to je jít jednou za tejden na kafe nebo ve školnim bufetu utratit víc než pade, protože jsem se nenarodila se zlatou lžičkou v prdeli a věci který jsou pro devadesát procent mýho okolí naprosto běžný pro mě byl vždycky nad standard; doma peníze nebyly a já bych je po rodičích ani nechtěla když vidim jaký to je dřít od vejplaty do vejplaty aby bylo na nájem a co žrát, práce nebyla, protože jsem byla malá (haha), nebyl čas, nebyly známy a životopissy asi končily ve spamu

pak přišel boom, knížka a tisíce lidí co to pocenili, stovky co to chtěj a desítky co to koupily, ale já si za těch pár barevnejcj papírku žila tak jak jsem vždycky chtěla, moct jít každej den sednou si někam na kafe nebo žrádlo, koupit si nějakou píčovinu a vlastně jsem zapomněla jaký to je mít v peněžence míň jak pětikilo, pak ten boom opadnul a já byla na nějakou chvíli nasraná, protože všechny ty možnosti zmizely ale najednou přišly známý a přišla práce a s ní zas peníze a zas všechno funguje v podstatě tak jak bych si přála i přes to, že furt může bejt líp

od malinka do mě cpali, že žádný já chci neexistuje a já jsem za to jedině vděčná, že nejsem rozmazlená kunda a že si nějakym způsobem dokážu vážit pěnez a sice dokážu vyhazovat za píčoviny, ale pořád si uvědomuju že to píčoviny jsou a jsem schopná to zhodnotit, vidim že dvacka je dvacka a ne míň a možná můžu znít jako šetřivka co si neumí užít, ale když vidim že si vedle můžu dát kafe o tu dvacku levnější tak si ho dám tam, protože pak to máš během tejdne přes kilo a za měsíc přes pětikilo a to už je rozdíl

závěrem bych chtěla vzkázat všem bohatejm dětem ať přemejšlej, protože se mi xkrát stalo, že se mi něco rozbilo, konstatovala jsem že je to napíču a místo odpovědi se mě zeptali "proč si to teda znova nekoupíš?"

čtyři

moje osobnost se už xkrát určitym způsobem změnila a překroutila, už xkrát jsem si říkala že tohle asi nejsem já, ale možná to bude naopak, možná jsem právě tohle konečně já, možno tohle o mně vypovídá víc než by mělo a já se snažim dostat se do bodu kdy mi to bude jedno, kdy se s tim jednoduše smířim, kdy si řeknu fuck off, protože prostě můžu

za ty roky sraček, za ty roky kdy jsem byla malá (menší) holka a měla pocit, že je všechno špatně, za ty roky snů a zbořenejch iluzí a píčovin jsem si uvědomila že jsem někdo, že jsem něco dokázala a teď už můžu stát se vztyčenou hlavou a hrdě prohlásit, že tohle jsem teda kurva já, že jsem tady a že mě ve finále nemusí zajímat nikdo a nic (#seberevolta)

tim chci říct, že jsem přesvědčená o tom, že mám právo na kousek zvednutýho ega, na kousek respektu, na kousek pozornosti, že mám jednoduše občas právo nasrat se a hrotit píčoviny i když nechci, ale nedá mi to, protože dokážu držet hubu vždy jen určitou chvíli a jsou prostě momenty kdy mám pocit že se jedná o mně a proto si chci dupnout, proto mě sere když jsem z něčeho vyšachovaná nebo když je odignorováno to co řikám nebo nedejbože cejtim

zkrátka se ve mně teď vaří dost věcí, dost věcí mě sere a já to potřebuju nějak ventilovat, nějak se probrat, uvědomit si pár věcí a z tohohle celýho se vzpamatovat, nicméně mi to chvilku potrvá a do tý doby asi budu furt paličatá kunda, protože já potřebuju bejt vnímaná a neni to tak, že bych kvůli vlastní nevyrovnanosti hrotila, za tim zas stojí jiná část mojí osobnosti

nevim přesně jak to shrnout a vysvětlit to jak bych potřebovala, ale já sama vidim že je to pro mě správný; řešit věci který mě serou aby mi nebylo sráno na hlavu, aby mě lidi poslouchali když mluvim i když to může bejt píčovina, tak mě sere když mi někdo skočí do řeci a přestane mě vnímat a zpětně se vlastně už ani nezajíma o co šlo, to je z mýho pohledu špatný, nelíbí se mi to a já chci, aby se mi věci líbili

nicméně jsem poslední dobou vlastně fakt spokojená, jsem ráda že jsem si začla psát veřejnej deníček a i když seru na špatnou poezii tak myslim, že to za chvíli zas půjde, že to zas bude fungovat

do toho mám vymyšleno pár věcí u kterých jsem zvědavá jak bude okolí i random lidi reagovat, tak nějak dopředu se připravuju na kritiku která s tím určitě přijde, ale mohlo by to fungovat tak jak potřebuju a to mě těší, jen potřebuju čas a prostředky, jít na to pomalu