osmnáct

já tohleto upřímně nemám moc ráda, donekonečna se vymlouvat na to, jaká je ta škola hrozná nuda. jak je hrozně náročná, jak máme hrozně moc učení, jak je těžký mít dobrý známky. nemám to ráda, protože si nemyslím, že je to všechno pravda. nemyslím si, že je těžký přečíst si po cestě do školy zápisky z minulýho dne, nemyslim si, že je těžký zvednout ruku a odpovědět učiteli na otázku, nemyslim si, že je těžký tou školou alespoň prolézt. ale věc, která mě sere, je to, jak moč času to žere.

nevím do detailu, jak to funguje na ostatních školách, ale u nás je to velký špatný.
  je začátek října a teprv teď jsem se dozvěděla svůj stálý rozvrh - a žádná pohoda to teda není. odpoledka čtyřikrát do týdne, středy od rána do čtvrt na šest, volný hodiny systematicky rozmístěný tak, aby snad naštvali co největší počet studentů. než se ze školy někam dostanu, je skoro šest, stihnu se sotva převléct a můžu jít rovnou do práce. do půlnoci jsem doma, do jedný snad usnu. někdy do dvou, do tří, podle toho, jak moc ve stresu zrovna jsem zas z jiných věcí. ráno v šest jsem zase na nohou, ale protože na budíky moc neslyšim, tak spíš v sedm, ještě s pastou v puse a rozvázanýma botama vybíhám před barák na zastávku. někdy nestihnu ani to, a tak se do školy dostávám na druhou, třetí hodinu. zase pozdě? asi to tak už bude. po třech týdnech to přestávám zvládat a dávám si akademickou pauzu, aspoň na den, občas se to protáhne na celej tejden. protřepat, nemíchat a donekonečna opakovat. na konci pololetí zjišťuju, že mi zase hrozí nějaký postihy, upomínky, neklasifikace. a tak do školy chodím skoro v pyžamu, s krvavýma očima každou matematiku usínám a říkám si, jestli to má takhle vážně fungovat.
 vážně mám každej den sedět jedenáct hodin ve škole, nechat se šikanovat učiteli a každý den být znova a znova přesvědčovaná, že nemám šanci nic dokázat? a co můj osobní život? když ho občas stíhám žít, jsem vlastně fakt šťastná. píšu, baví mě to a vlastně se mi to i daří. občas mě někdo poznává, mám vlastní sbírku, chodím číst lidem. chodím do práce, abych se necítila jako další z rozmazlených dětí, který po rodičích prosí peníze na svojí vlastní zábavu. a to jsem ještě ten z případů, který jsou neskutečně líní. neučím se jinak, než po další z cest drncající tramvají, která má už zase zpoždění. a tentokrát už ve škole nevysvětlím, že za to fakt nemůžu. měla bych přece vyrážet dřív, deset minut nestačí, tak třeba rovnou hodinu.
můj telefon mi každej večer v deset ukazuje, ať jdu spát, ať naspím alespoň osm hodin spánku, ale ty statistiky na konci týdne mě děsí. pět hodin snad stačí. někdy i čtyři, někdy je možná lepší nejít spát. dřív jsem se snažila trochu sportovat, chodila jsem na horolezení, ale popůlnoční lekce bohužel nenabízí. mám spolužačky, který to pořád berou vážně, který chtějí mít dobrý známky, ale říkám si, stojí to za to? jsem na začátku třetího roku a mám pocit, že už to vlastně neberou vážně ani ony. na začátku prváku měly pořád ruce nahoře, usmívaly se, nosily úkoly. a teď? už vidím i je, jak s očními víčky nastavenými šponami vyčerpaně odpovídají třídní, že zkrátka zaspaly.

nerada si stěžuju na školu, protože nejsem ten z lidí, který si myslí, že je škola k ničemu. dokonce mě i baví učit se, dozvídat se nový věci, zajímat se. ale musim uznat, že to občas přestávám zvládat. já chci pracovat, chci se bavit, chci chodit mezi lidi, chci mít na sebe čas, ale upřímně občas moc nevím, kde si ho najít. kolikrát jsem tak zničená, že když mám zrovna volno, jdu si radši odpoledne lehnout. a občas si ani lehnout nejdu cíleně, občas prostě usnu na gauči během čekání na televizní pořad, kterej by se dal zvládnout.
nelíbí se mi být takhle zacyklená a věřím tomu, že když člověk chodí do práce, je to dost podobný - lidi dělaj od osmi do čtyř a věci jdou od desíti k pěti, já tohle nechci... jenže tady asi úplně není ta volba, úplně se z toho nejde vymanit, nebo se alespoň jednou za čas zacyklit zas do něčeho jinýho.

a tak když nic jinýho, aspoň z toho každou neděli večer může bejt smutná.

sedmnáct

jestli čas od času rozkliknete stránky jako jsou čilichili, určitě jste někdy museli narazit na nějakou obdobu článku jako je 23 věcí, které pochopí jen introverti. překvapení ale je, že i my extroverti máme svoje problémy.

s extroverzí jde ruku v ruce upovídanost, i když v mým případě bych to spíš označila za jakési nezastavitelné soukolí, z kterého bez ustání padají slova, které mají občas moc posluchače dočista zbombardovat. ups. já vážně neumím zavřít pusu.
samozřejmě jsou chvíle, kdy se mi to povede, nebo kdy prostě náladu mluvit nemám, ale trvalo mi dlouho - a pořád mi to trvá - umět občas spolknou to, co chci říct. prvním klasickým příkladem jsou autority obecně; všichni máme pár těch na hovno učitelů, na hovno šéfů, na hovno vychovatelů a tak dál a snad všichni jim mnohokrát máme chuť rozmlátit hlavu o stůl, nebo jim alespoň říct, že jsou vážně na hovno. a to neni dobrý, můžete mi věřit. vždycky jsem byla ta holka, která se s učiteli do nekonečná hádala pokaždý, když mi vadilo, že nemají pravdu a nedokázali to uznat, a i když jsem si časem uvědomila, že je to spíš na škodu, občas se dokážu udržet. jenže občas taky ne; ups. s tím mluvením souvisí tisíc dalších věcí a asi nemá cenu rozebírat je všechny, protože bych o tom (ostatně jako o čemkoli) mohla mluvit několik hodin v kuse,
ale pár věcí ještě zmínit chci, a to třeba to, že občas nevím, co říkám. někdy se zkrátka hodně ponořím do problematiky anebo mám zrovna v hlavě deset věcí, který někomu nutně POTŘEBUJU říct a zamotám se do toho tak, že nedám dohromady souvislou větu. a když jo, tak v ní obsáhnu pět let mýho života. občas prostě v půlce věty přestanu mluvit, nadechnu se a raději začnu pomalu znova - to pomalu ale nikdy nevydrží moc dlouho.
další věc je, že často něco vyprávím. vlastně pořád, a občas prokecnu něco, co nechci, protože mi nedochází, že jsou lidi, který nemají potřebu všechno všem ventilovat. já hodně lidem říkám hodně věcí a hodně lidí si potom myslí, že o mně hodně věcí ví - možná jo, ale pořád je tady těch hodně věcí, který neříkám nikomu, jen je prostě hrozně moc věcí, který mi nevadí vypustit mezi lidi.
a na závěr k tomu mluvení: dneska jsem psala kamarádovi, ať si jde povídat a on mi zpět poslal hlasovku s tím, že žádný telefonáty nepřipadaj v úvahu; "já jsem to vymyslel, budu ti jenom nahrávat hlasovky, ty si je budeš muset poslechnout a tim pádem se taky někdy dostanu ke slovu." ups.


a co je vlastně samota? já totiž neumím být moc sama. už v předchozím článku jsem nadhodila, že se učím být sama - a není to jen v souvislosti s tím, že poslední čtyři roky skáču ze vztahu do vztahu, ale i mojí extroverzí a potřebou pořád někde být, pořád se s někým bavit, pořád mluvit, být pořád v kontaktu. jednou za čas si sednu sama na kávu, na můj oblíbený spot nad kolejema anebo na nějakej jinej, kde chvíli jen sedím, kouřím (protože bez klišé to nejde) a píšu, ale stejně mám pocit, že si to neužívám tak, jak bych mohla. že stejně přemýšlím nad tím, že by bylo lepší to s někým sdílet, i přesto, že mi to úplně nevadí, být takhle sama. s tím zas souvisí hrozně moc různých věcí; jednu z nich jsem zmiňovala už minule: že se občas bavím s lidmi, kteří mi ani nic nedávají, jen protože zrovna nechci být sama. o tom už se tolik rozepisovat nechci, protože to ani nemá smysl řešit, chce to jen čas, který mě to naučí. další věcí je to, že občas fakt nejsem zodpovědná. tyhle situace jsou vždycky skoro jako přes kopírák. někde sedím, už se pomalu sbírám, ale párty kolem mě nekončí a i když občas jo, po cestě domů na neštěstí potkám další párty, která mě skoro pokaždý přesvědčí, že noc je ještě mladá. není to o tom, že bych měla vyloženě slabou vůli - když vím, že vážně musím vstávat, že vážně musím do práce, že mám vážně nějaký ty svoje povinnosti, dokážu se sebrat a jet domů, ale zároveň je mi z toho trochu smutno. což není nic jinýho než k smíchu, vzhledem k tomu, že je to vždycky ten samej stereotyp dokola. pije se, kouří se, kecá se, pak se jede domů a s bolavou hlavou další den zase; tím pádem mi přece nic neuteče, jen já mám stejně pocit, že jsem toho měla být součástí. bože, utekla mi jedna ze sto akcí, co teď? mám totiž potřebu být vždycky všude.


s tou samotou souvisí i to, že jsem ráda středem pozornosti. sice si myslím, že ne, ale pravda je asi trošku jinde; prosím, všímejte si mě! chci občas zařvat a občas to i zařvu, když mi zrovna přepne, naladím se do svýho nechtěnýho předváděcího se moodu a náhodou mám pocit že mi někdo nevěnuje dostatek pozornosti. tuhle situaci zná určitě každej z vás; když se sejde parta lidí, sedíte někde v podniku, každej má sto věcí co chce říct a debata jednak skáče od témata k tématu, ale především od člověka ke člověku. a to je pro mě ten kámen úrazu. haló, jsem tady a zrovna něco říkám, mohli byste na mě teda všichni upřeně koukat a ideálně ještě nadšeně přikyvovat? ne? pokud se mi zrovna nezatmí v hlavě, tak to vezmu, ale mnohem častější a smutnější situace nastává, když se mi to přijmout nechce. občas se začnu vztekat a nadávat a svoje vyprávění se snažím dokončit, dokud se mi to nepovede - anebo dokud se neurazím. a to není dobrý. bože, občas jsem na sebe fakt nasraná za to, jak se dokážu chovat, ještě v souvislosti s tím, že sama lidem skáču do řeči, protože po každý jejich větě mě jich napadne deset dalších, který k tomu vážně POTŘEBUJU dodat. nejhorší na tom ale je to, že si pak zpětně vždycky uvědomím, jak moc zbytečný je se takhle chovat, jenže v tu danou chvíli v tom afektu to nejde jinak. a i přestože mám chvíle, kdy někde sice jsem, ale vážně chci být výjimečně sama se sebou a fakt nechci aby na mě někdo mluvil nebo si mě všímal, tak příště u piva udělám znova další scénu. ups.


my extroverti máme spoustu kravin, který nedokážeme ovládat a věřte mi, že někdy je to vážně bída a taky hardcore, nestrhávat na sebe pozornost anebo (nedejbože) mlčet. hlavně teď, když mi přijde, jako by snad bylo trendy bejt spíš introvertní. na závěr toho chci říct asi jen to, ať berete v potaz, že i lidi, kteří jsou stále na očích, mají svoje problémky... tak příště, až mě zrovna uvidíte mlčet, neptejte se mě, co mi je.

šestnáct

jaký to je bejt po čtyřech letech sama?

jaký to je za jedno léto vidět čtyři ex partnery?

jaký to je učit se bejt sama?

jeden můj bejvalej je přesně ukázkovej příklad takovýho toho typu vztahu, o kterým si zpětně nemůžu říct nic jinýho, než jak je to sakra možný? jak je možný, že jsem několik měsíců byla s člověkem, kterej je takovej idiot a ještě ke všemu vlastně neni ani moc hezkej a už vůbec ne chytrej? a jaká jsem teda vlastně byla já? nevím. ale co vím, je to, že každej určitě máme přesně jednoho tohohle kluka, kterej byl vážně krok úplně vedle. věcí, kterou si ale už tak jistá nejsem, je to, jestli to o nás samotných vypovídá tolik, jako si myslím. (a podstatný je, že jeho jsem naštěstí tohle léto neviděla.)

s jiným z mých bývalých partnerů jsem se viděla teď v létě, zašli jsme na pivo, řešili jak to u mě vypadalo mít s ním ve svých čtrnácti první vztah a dozvěděla jsem se, že mám prý kolem sebe lidi, který mě akorát omezujou a brzdí. ne, že by to pro mě byla úplně novinka, že se občas zatoulám mezi okruh lidí, s kterýma si vlastně ve finále ani nemám co říct, ale v tu danou situaci mě to nějak zasáhlo. a co teď? co teď, když i kluk, kterýho vidim po víc jak čtyřech letech ví, že kolem sebe mám lidi, který mi nic nedávaj? nejjednodušší způsob je ty lidi odstřihnout, vymazat je, omezit, nestýkat se s nimi. jenže - jak, když se teprve učím být sama a pak se mi stává přesně to, že se radši bavím s bandou idiotů, než abych byla doma.

mám tu dalšího z ex bojfrendů, taková první velká láska, pro mě spoustu nových názorů, vjemů a způsobů myšlení, který jsem neznala. pak následoval nehezký rozchod který na mě měl nehezký dopad. nechci ale psát o tom, jak jsem byla hrozně smutná, ublížená a v neposlední řadě hrozně ukřivděná. nechci psát o tom, jak mi potom bylo, ale jak je mi teď a co mi to dalo - takže hotová seberevolta. chci se dostat k tomu, že za tohle léto jsem se stihla vidět i s ním a zas mi to přineslo trošku jinej pohled na věci kolem mě. uvědomila jsem si, že už nejsem ta ublížená holčička s kapsama narvanýma křivdama, ale že jsem někdo, že to jsem já.
uvědomila jsem si, že spoustu věcí je přesně tak jako jsem si myslela a spoustu jich je zase úplně jinak, uvědomila jsem si, že nemá cenu pitvat se v čemkoli, co se stalo a zkrátka zůstat v pohodě.
ta poučná část na tom je ta, že po rozchodu jsem přerušila styk s lidma, který tehdy tvořili snad 80% mých kamarádů a všechny ty věci který se staly mě donutily uvědomit si, že nemám potřebu mít kolem sebe lidi, který se o mě nezajímaj, který se za rok neozvali, který se po pro mě dost psychicky náročný situaci ani nezeptali, jak se mám, jak to vlastně snáším. a tím se dostávám zas o krok dál.

k mýmu poslednímu bývalýmu klukovi, s kterým to všechno dopadlo všelijak (ostatně jako se všema), ale to není předmět toho, o čem píšu. vím totiž, že ke konci tohohle vztahu došlo - alespoň z mojí strany - převážně kvůli rozdílům nejen osobnosti, ale spíš názorů a koníčků. ačkoli se to možná nezdá, já se snažím věnovat se spoustu věcem, stejně jako že se o spoustu různých věcí zajímám a pak mě mrzí, když to se mnou někdo (a teď nemluvím jen o partnerovi, ale o komkoli) není schopnej sdílet. znáte ten pocit bezmoci, když se pro něco nadchnete a s nadšením a bezmeznou radostí to někomu začne interpretovat, jenže se k vám už nedostane žádná zpětná vazba a v očích vidíte ten záblesk nezájmu a nudy? nic moc, co? já sama moc dobře vim, že existuje nespočetně věcí, který mě absolutně nezajímaj, ale když o nich někdo mluví s nadšením, kolikrát se to na mě přenese a začne mě to zajímat. a když ne a jde o někoho, koho mám ráda, chci ho alespoň vyslechnout. chci mít ten zájem, kterej je pro mě stěžejní a vlastně je to věc, ke který se touhle formou chci dobrat.

takže je na řadě další z neřekla bych úplně bývalých partnerů, protože to nikdy nebylo úplně oficiální, ale já mám pocit že to sem patří. a to pro to, že u tohohle člověka jsem nikdy neměla pocit, že by postrádal zájem. už někdy na základce když jsme byli kamarádi to tak nějak jiskřilo a úplně divně a hodně střídavě se to táhlo někam dál, ale nikdy to nedopadlo, protože odjel studovat do zahraničí a s dalšíma věcma který s tím byly spojený by to nemělo sebemenší smysl. ale na začátku, na začátku kde byly šesti hodinový rozhovory přes skype a v každý mezi pauze kdy jsem se nadechla, abych mohla pokračovat v další ze svých nekončících smrští slov jsem si všimla, že mě pozoruje, že poslouchá, že se zajímá, že se ptá. a to je to, to je ten pro mě stěžejní zájem. uvědomuju si, že vždycky bylo o čem mluvit i z toho důvodu, že jsme se nevídali často, ale primárně mi jde o ten zájem. tím nechci říct, že jedinej on se zajímal a choval se správně, protože to tak v žádným případě není, jen jsem chtěla na příkladu nastínit to, o co mi jde.

za tohle léto jsem stihla udělat spoustu píčovin, 

spoustu dobrejch věcí 

a spoustu věcí jsem nestihla udělat vůbec,

ale uvědomila jsem si, že ve svém úzkém okruhu lidí nechci mít nikoho, kdo se nezajímá. a je jedno, jestli se nezajímá o mě, o sebe, o lidi, věci, zvířata kolem, o názory, o postoje, o cizí přemýšlení, o byty, o zasraný daňový podvody, o povodně, znova o mně a o něj, o kafe, o hudbu a o auta nebo o cokoli jinýho, ale o to, že se nezajímá.

za tohle léto jsem strávila čas se spoustu lidma, který jsou taková obdoba lidí na baterky; lidi na flašky. párty lidi, lidi na kalbu, jenže ta kalba jednou skončí, a pokud ne, já z ní vždy jednou za čas odejdu, protože se zajímám i o něco jinýho, protože se zajímám, protože si všímám.

jaký to je, nedělat nic a jaký to je, naučit se bejt někdy sám? učím se to, učím se systematicky odstřihávat lidi z pomyslnýho lana ke kterýmu jsme všichni připoutaný a vim, že mi to ještě nějakej čas potrvá, ale neni ten první dobrej krok k tomu uvědomit si to?

a tak se zajímám dál.

patnáct

můj blog opět zeje prázdnotou už x měsíců, a sic se toho děje relativně dost, nějak vůbec nemám chuť o čemkoli psát a moc nevím čím to je, ale prostě to tak je… vzhledem k tomu, že se chci alespoň trošku držet těch tematických článků tak je to pro mě taky těžší, protože mám pocit že by to o všem vyšlo jen na pár řádků o hovně, ale abych byla upřímná, asi mi nic jinýho nezbyde. takže teda takhle:

o pózách a pózičkách
na začátek bych fakt hrozně ráda konstatovala jen to, že jsou situace kdy se tomu nejde vyhnout a především jsou pózy a pózičky. většina lidí se totiž nevyskytuje jen v jednom okruhu lidí, ale spíš v různých spektrech a člověk se pak automaticky trošku přizoůsubuje sortě lidí, ve který se právě nachází. já mám kolem sebe dost různorodý složení lidí a částečně se to i odráží na mým chování, i když si teda nemyslim, že bych si hrála na něco co nejsem. bavim se s lidma kolem básníků, což když řeknu trošku nehezky, tak jsou vesměs všichni takový intelektuálové a i přesto že většinu času stejně řešíme píčoviny, tak se občas řeší něco dejme tomu důležitějšího nebo teda spíš vážnějšího. ve škole se zas bavím s pár lidma, který jsou vyloženě takový ty párty lidi, ale mám pocit, že nic jinýho v tý hlavě nemaj a nedokážu si moc představit, že bych se s nima bavila jinde nebo o něčem jinym než když stojíme před školou na cigáru. to je nejlepší jim říct jak moc jste se v pátek opili, jakože nice kámo, yes cenim a tim to hasne, protože zkusit s nima řešit třeba to, že píšeš nemá cenu. („a co jako píšeš?“ „teď jak byli prázdniny tak jsem nedržel propisku dva měsíce“) tim bych jen krátce chtěla poukázat na to, že v určitý skupině lidí člověk prostě trochu jinak mluví a trochu jinak se chová, vybírá určitý témata který má s těma lidma společný a dává důraz spíš na věci, který ty lidi ocení. (ať už jde o to koliks toho napsal nebo vypil)


mám pocit, že něco o tom co si myslim o fashion jsem už psala, ale asi se tomu nevyhnu, protože je to věc, která mě vlastně fakt sere. v mým okolí se pohybuje fakt dost mladejch lidí, převážně teda kluků, který nejsou schopný řešit nic jinýho než fashion a přijde mi to fakt k smíchu. za prvý si teda nemyslim, že mít styl znamená mít všechno značkový, ale o tom zas jindy, mně jde totiž spíš o ten druh lidí, který tě jsou schopný zhrotit za to, že na sobě nic značkovýho nemáš nebo – nedejbože - že máš dva hypebeast kousky který k sobě nefitujou. vtipný na tom je, že většina těhlech lidí nežije z ničeho jinýho než z kapesnýho od rodičů aby si mohli nakoupit co nejvíc supreme věcí a pak ještě brečet, že maj těžkej život. úplně přesně se mi vybavuje jeden kluk, tušim že je mu třeba šestnáct nebo o trochu víc, chodil s mojí kamarádkou do školy, takže ho občas někde vídám a pokaždý když ho potkám tak bych mu nejradši dala ránu. fakt, myslim to vážně. je to totiž ukázkovej příklad přesně tohohle typu lidí. ta kamarádka s kterou chodil do školy mi ještě vyprávěla, že její spolužák si někde s rodičema na dovolený koupil triko comme des garcons play (takový to bílý triko, kde je jenom červený srdíčko, takže hype) no a ten hypebeast blbeček mu dal hroznou bídu za to, že ho vykrádá a že vůbec neví co to je fashion. z toho bych se fakt odjebala, co vám je. upřímně je mi fakt úplně u prdele kdo má co na sobě a spoustu těch věcí který jsou teď třeba kool se mi líbí, jen fakt nemám prachy na to si je kupovat, plus mi to teda přijde i trošku zbytečný, ale to je zas každýho věc. můj kluk třeba taky tyhle věci trochu sleduje a má je rád, ale aspoň se nechová jako debílek kterej sežral moudrost světa kvůli tomu, že má na sobě něco značkovýho. abych se dostala k tý póze, tak mi jde o to, že na většině těhlech mladejch kluků je fakt vyloženě vidět, že to nosí jen protože je to zrovna hustý a to necenim.


u tý fashion se ale vůbec nechci zasekávat na dýl, protože by mě to zas akorát naštvalo, takže bych se přesunula třeba k sociálním sítím. na facebook seru, tam jsou jen lidi který se zasekli v roce 2012 a pak memes a to je super, takže nemám problém. ale twitter, tyvole, twitter… nevim jak ho mám dlouho, třeba pět let nebo tak nějak a nechce se mi brečet, jak byl starej twitter lepší, jenže se tomu asi nevyhnu. myslim si, že je to tim, že byl dřív českej twitter mnohem uzavřenější komunita s míň lidma, takže se tam ve svý podstatě všichni znali a byli jsme taková parta, co držela pohromadě. bylo nás tam třeba šest co bylo na twitteru jakože „slavných“ a byla hrozná prdel furt tam někoho dissit nebo se s těma lidma poznávat. (poznala jsem přes twitter jak nějaký dobrý kamarády, tak třeba i kluka hahah), jenže teď to už nějak nefunguje. na twitter se totiž naplavilo hrozně moc mladejch lidí, všichni jsou debilní už jen podle těch tweetu (dřív se ty lidi snažili bejt frajeři aspoň na tom twitteru) a počet followers už taky nic neznamená, protože má tisíce teď fakt každej druhej člověk. když jsem já svý doby dosáhla snad prvního tisíce tak to bylo hrozně super, kařdej pátek jsem dostala 50 friday follows a kdykoliv byl beef, ty lidi stáli za mnou. teď jak to píšu, tak si úplně uvědomuju jak hloupě to musí znít, ale na twitteru byla fakt sranda.  teď mě twitter vlastně spíš štve, protože je tam náplava lidí u kterých je vidět, že ty tweety píšou snad jen na základě toho, aby měli co nejvíc favs a retweetů, pak věci který jsme všichni už napsali nejmíň stokrát anebo prostě jen debilní čuráci, třeba jako když někdo tweetuje o tom že šňupe kafe a myslí si, že je to hustý... já vám řeknu, že není.


no a nakonec bych se ráda zmínila o lidech, který jsou pozéři na sto procent i v reálným životě. na tohle konto se mi taky okamžitě vybaví jedna holka, s kterou jsem na základce byla kámoška, než se začala chovat jako magor. nějaký lidi říkaj, že už taková není, ale já s ní zažila takový věci, že jsem skálopevně přesvědčená že se nikdy nezmění a pozérka zůstane na věky věků. abych uvedla konkrétní příklady, tak začnu takovejma maličkostmi a vsadim se, že vám teď budu připadat úplně mimo, ale to nevadí. tehdy na tý základce jsem se totiž začala bavit s nějakýma staršíma ročníkama, byla hrozně punk a taky thrasher, protože jsem jezdila na skatu. úplně si vybavuju jednu situaci, kdy jsem se začala bavit s jedním klukem a vždycky jsme řešili muziku, nirvánu, sonic youth, the clash a tak, on se skrze mě nějak začal bavit s touhle holkou, pozval jí do divadla. nikdy nezapomenu na to, že za mnou přišla a řekla mi něco ve smyslu, že potřebuje abych jí řekla něco o nirvaně, protože s nim jde do toho divadla a vůbec jí neposlouchá. třeba o tři tejdny později si na facebook dala fotku smells like the only song you know, takže fakt průser. doteď se tomu musim smát. a těch věcí, který se týkali muziky bylo víc, když mi bylo třináct tak totiž hrozně frčel s-kore a kvůli němu jsme se pak hrozně hádaly, protože jsem jí ho zas ukázala já a byla jsem vždycky hrozně nasraná, že od něj třeba sdílí písničky a říká, že na něj přišla sama a takovýhle věci, zkrátka úplná komedie. dokonce mi jednou tvrdila, že první kontakt poslouchá už od doby kdy byla s rodičema někde na dovolený a ona ta kapela přitom vznikla třeba až o čtvrt roku později… to jsou takový kraviny, dost bezvýznamný, ale já jsem na takovýhle věci fakt háklivá a přísahám, že vycejtim člověka kterej si hraje na něco co není na sto honů. zas abych nebyla zlá jen na ostatní, když mi bylo třeba těch 13 nebo 14 tak jsem taky byla tak trochu píča, jenže jsem z toho naštěstí a na rozdíl od jiných lidí vyrostla.

a ještě krom těhlech lidí, jsou lidi který nemaj takovou tu přirozenou flexibilitu podle skupiny lidí ve který se vyskytují, ale prostě se mění jak chameleon a nepřestanou, dokud na ně nepřijdeš. lidi co se chvástaj, přijdou do hospody s tim, že hej kámo a nějaka další storka, která sic stojí úplně za nic, ale hlavně že jsem frayer. a holky, taky holky který si najdou kluka a zkopírujou do slova a do písmene jeho slovník i chování. každej se trošku partneru přizpůsobí, naladí se na jeho vlnu témat a blabla, ale některý případy jsou vážně extrémní. to se mi zas vybaví jedna slečna, kterou blíže nebudu specifikovat, ale je mi z ní úplně blbě. pokaždý, když narazim na něco co s ní souvisí tak vidim jen to, jak napodobuje svýho kluka a ještě dokonce pár mých myšlenek z dob dávných a to je potom už opravdu bída.

co vy, máte ve svým okolí taky pozéry a nebo jste pozéři vy samy?