dvacet jedna

otcovskej komplex

hodně jsem přemejšlela, jako vždycky. přemejšlela jsem nad tim, co se změnilo, když jsem psala že se učim bejt sama a milsto toho zas skákala od náruče k náruči. přemejšlela jsem nad tim, co mě nutí se ve snech svlékat a v životě se snažit mít každýho, kterej mi přijde do cesty. zrovna z jedný z nočních ces tramvají, kdy oba mluvíme řečí, který rozumíme, ale tváříme se nevinně, jsem přemejšlela nad tim, co dělám špatně.
   zrovna ten den jsem potkala svýho bejvalýho, sluníčkovou lásku v mejch sladkejch třinácti a říkala jsem si, co se změnilo, že místo kytek myslim na klíční kosti a křivky, přes který bych mohla jezdit. dostala jsem strach, že si jenom kompenzuju vzah dalším vztahem a že vlastně sama nevim, jak z toho pryč. protože mi nepřijde, že bych si cokoli z toho všeho v tuhle chvilku měla něčim kompenzovat, ale zároveň nevim, do jaký míry si to jenom možná nalhávám. a tak se usmívám, usmívám se na všechny, bavim se a mám ty blbý narážky zatimco mam v hlavě všechny rozchody a snažim se vyvodit, kde je teda chyba. protože přece musim bejt špatně já, když to vždycky dopdá stejně. už mě nebaví dostávat košem na pozadí mýho vlastního snažení se o to, aby to bylo perfektní. a nemůžu udělat nic víc než se pozstavit nad tim, co teda kurvim a o pár měsíců později skočit do další náruče, která se zrovna vyskytne. nerozumim si, ale už se znám.
bejt extrovert je uplně zkurvený. otevírát se furt dokola někomu s vidinou štěstí a pak o půl roku později brěcet na letný, že neni do koho narazit. no a tak jsem vymyslela, že mám možná nějakej otcovskej komplex. že se pořád dokola snažim s někym bejt jenom ze strachu, že zůstanu sama, že znova nechci, aby mě někdo opustil.

zasekla jsem se na jednom bodě, nevim totiž, jak z toho ven. můžu se bavit, můžu dělat píčoviny, potkávat různý lidi a snažit se jim zalíbit, ale večer, večer spim sama v posteli a nemám nikoho jinýho než svoje bejvalý. kamarádi z práce kroutí hlavama a ptaj se proč, pro se přátelim, a já ani nevim. už nedoufám v cokoli, jen mi přijde škoda všechno zahodit. kolika lidem musim ublížit, aby mě to dostalo na nohy?

já jsem totiž skvělá, naučila jsem se držet hlavu vzpříma a to každej tejden v hodpodě potkávám ldi co se tvářej, že mě chtěj zabít. pět let mě potkávaj na chodbě a i po tý době maj pocit, že jsem stejná jako předtim. ale já cejtim změnu, vim, že jsem jiná i když se bavim s kreténama furt dokola a užívám si všechny piva.  už neklopim oči a nestydim se za vlastní nohy, hlavu nahoru, probodnu tě pohledem a uhranu ti i děti. stala jsem se maskou, ve který se sama nevyznám, lidi mě chválej, že jsem real a já tomu chci věřit, ale jak, když se topim.

tohle je upřímný, tohle je voláni o pomoc, po stý prosim o odpočinek, o klid a žádnej vztah, ale neboj, až se objevíš, klidně se kvůli tobě oběsim. žádný vodítka, loutkař na stehně mi nepomůže se nad tim pozastavit ať už znamenal cokoli. a ten anděl strážnej co se prožral kůží až na vrchy o to taky nestojí, tohle je můj boj, tak zas za měsíc. chceš mě?

a to jsem si říkala, že z toho nechci udělat deníček.