osmnáct

já tohleto upřímně nemám moc ráda, donekonečna se vymlouvat na to, jaká je ta škola hrozná nuda. jak je hrozně náročná, jak máme hrozně moc učení, jak je těžký mít dobrý známky. nemám to ráda, protože si nemyslím, že je to všechno pravda. nemyslím si, že je těžký přečíst si po cestě do školy zápisky z minulýho dne, nemyslim si, že je těžký zvednout ruku a odpovědět učiteli na otázku, nemyslim si, že je těžký tou školou alespoň prolézt. ale věc, která mě sere, je to, jak moč času to žere.

nevím do detailu, jak to funguje na ostatních školách, ale u nás je to velký špatný.
  je začátek října a teprv teď jsem se dozvěděla svůj stálý rozvrh - a žádná pohoda to teda není. odpoledka čtyřikrát do týdne, středy od rána do čtvrt na šest, volný hodiny systematicky rozmístěný tak, aby snad naštvali co největší počet studentů. než se ze školy někam dostanu, je skoro šest, stihnu se sotva převléct a můžu jít rovnou do práce. do půlnoci jsem doma, do jedný snad usnu. někdy do dvou, do tří, podle toho, jak moc ve stresu zrovna jsem zas z jiných věcí. ráno v šest jsem zase na nohou, ale protože na budíky moc neslyšim, tak spíš v sedm, ještě s pastou v puse a rozvázanýma botama vybíhám před barák na zastávku. někdy nestihnu ani to, a tak se do školy dostávám na druhou, třetí hodinu. zase pozdě? asi to tak už bude. po třech týdnech to přestávám zvládat a dávám si akademickou pauzu, aspoň na den, občas se to protáhne na celej tejden. protřepat, nemíchat a donekonečna opakovat. na konci pololetí zjišťuju, že mi zase hrozí nějaký postihy, upomínky, neklasifikace. a tak do školy chodím skoro v pyžamu, s krvavýma očima každou matematiku usínám a říkám si, jestli to má takhle vážně fungovat.
 vážně mám každej den sedět jedenáct hodin ve škole, nechat se šikanovat učiteli a každý den být znova a znova přesvědčovaná, že nemám šanci nic dokázat? a co můj osobní život? když ho občas stíhám žít, jsem vlastně fakt šťastná. píšu, baví mě to a vlastně se mi to i daří. občas mě někdo poznává, mám vlastní sbírku, chodím číst lidem. chodím do práce, abych se necítila jako další z rozmazlených dětí, který po rodičích prosí peníze na svojí vlastní zábavu. a to jsem ještě ten z případů, který jsou neskutečně líní. neučím se jinak, než po další z cest drncající tramvají, která má už zase zpoždění. a tentokrát už ve škole nevysvětlím, že za to fakt nemůžu. měla bych přece vyrážet dřív, deset minut nestačí, tak třeba rovnou hodinu.
můj telefon mi každej večer v deset ukazuje, ať jdu spát, ať naspím alespoň osm hodin spánku, ale ty statistiky na konci týdne mě děsí. pět hodin snad stačí. někdy i čtyři, někdy je možná lepší nejít spát. dřív jsem se snažila trochu sportovat, chodila jsem na horolezení, ale popůlnoční lekce bohužel nenabízí. mám spolužačky, který to pořád berou vážně, který chtějí mít dobrý známky, ale říkám si, stojí to za to? jsem na začátku třetího roku a mám pocit, že už to vlastně neberou vážně ani ony. na začátku prváku měly pořád ruce nahoře, usmívaly se, nosily úkoly. a teď? už vidím i je, jak s očními víčky nastavenými šponami vyčerpaně odpovídají třídní, že zkrátka zaspaly.

nerada si stěžuju na školu, protože nejsem ten z lidí, který si myslí, že je škola k ničemu. dokonce mě i baví učit se, dozvídat se nový věci, zajímat se. ale musim uznat, že to občas přestávám zvládat. já chci pracovat, chci se bavit, chci chodit mezi lidi, chci mít na sebe čas, ale upřímně občas moc nevím, kde si ho najít. kolikrát jsem tak zničená, že když mám zrovna volno, jdu si radši odpoledne lehnout. a občas si ani lehnout nejdu cíleně, občas prostě usnu na gauči během čekání na televizní pořad, kterej by se dal zvládnout.
nelíbí se mi být takhle zacyklená a věřím tomu, že když člověk chodí do práce, je to dost podobný - lidi dělaj od osmi do čtyř a věci jdou od desíti k pěti, já tohle nechci... jenže tady asi úplně není ta volba, úplně se z toho nejde vymanit, nebo se alespoň jednou za čas zacyklit zas do něčeho jinýho.

a tak když nic jinýho, aspoň z toho každou neděli večer může bejt smutná.