sedmnáct

jestli čas od času rozkliknete stránky jako jsou čilichili, určitě jste někdy museli narazit na nějakou obdobu článku jako je 23 věcí, které pochopí jen introverti. překvapení ale je, že i my extroverti máme svoje problémy.

s extroverzí jde ruku v ruce upovídanost, i když v mým případě bych to spíš označila za jakési nezastavitelné soukolí, z kterého bez ustání padají slova, které mají občas moc posluchače dočista zbombardovat. ups. já vážně neumím zavřít pusu.
samozřejmě jsou chvíle, kdy se mi to povede, nebo kdy prostě náladu mluvit nemám, ale trvalo mi dlouho - a pořád mi to trvá - umět občas spolknou to, co chci říct. prvním klasickým příkladem jsou autority obecně; všichni máme pár těch na hovno učitelů, na hovno šéfů, na hovno vychovatelů a tak dál a snad všichni jim mnohokrát máme chuť rozmlátit hlavu o stůl, nebo jim alespoň říct, že jsou vážně na hovno. a to neni dobrý, můžete mi věřit. vždycky jsem byla ta holka, která se s učiteli do nekonečná hádala pokaždý, když mi vadilo, že nemají pravdu a nedokázali to uznat, a i když jsem si časem uvědomila, že je to spíš na škodu, občas se dokážu udržet. jenže občas taky ne; ups. s tím mluvením souvisí tisíc dalších věcí a asi nemá cenu rozebírat je všechny, protože bych o tom (ostatně jako o čemkoli) mohla mluvit několik hodin v kuse,
ale pár věcí ještě zmínit chci, a to třeba to, že občas nevím, co říkám. někdy se zkrátka hodně ponořím do problematiky anebo mám zrovna v hlavě deset věcí, který někomu nutně POTŘEBUJU říct a zamotám se do toho tak, že nedám dohromady souvislou větu. a když jo, tak v ní obsáhnu pět let mýho života. občas prostě v půlce věty přestanu mluvit, nadechnu se a raději začnu pomalu znova - to pomalu ale nikdy nevydrží moc dlouho.
další věc je, že často něco vyprávím. vlastně pořád, a občas prokecnu něco, co nechci, protože mi nedochází, že jsou lidi, který nemají potřebu všechno všem ventilovat. já hodně lidem říkám hodně věcí a hodně lidí si potom myslí, že o mně hodně věcí ví - možná jo, ale pořád je tady těch hodně věcí, který neříkám nikomu, jen je prostě hrozně moc věcí, který mi nevadí vypustit mezi lidi.
a na závěr k tomu mluvení: dneska jsem psala kamarádovi, ať si jde povídat a on mi zpět poslal hlasovku s tím, že žádný telefonáty nepřipadaj v úvahu; "já jsem to vymyslel, budu ti jenom nahrávat hlasovky, ty si je budeš muset poslechnout a tim pádem se taky někdy dostanu ke slovu." ups.


a co je vlastně samota? já totiž neumím být moc sama. už v předchozím článku jsem nadhodila, že se učím být sama - a není to jen v souvislosti s tím, že poslední čtyři roky skáču ze vztahu do vztahu, ale i mojí extroverzí a potřebou pořád někde být, pořád se s někým bavit, pořád mluvit, být pořád v kontaktu. jednou za čas si sednu sama na kávu, na můj oblíbený spot nad kolejema anebo na nějakej jinej, kde chvíli jen sedím, kouřím (protože bez klišé to nejde) a píšu, ale stejně mám pocit, že si to neužívám tak, jak bych mohla. že stejně přemýšlím nad tím, že by bylo lepší to s někým sdílet, i přesto, že mi to úplně nevadí, být takhle sama. s tím zas souvisí hrozně moc různých věcí; jednu z nich jsem zmiňovala už minule: že se občas bavím s lidmi, kteří mi ani nic nedávají, jen protože zrovna nechci být sama. o tom už se tolik rozepisovat nechci, protože to ani nemá smysl řešit, chce to jen čas, který mě to naučí. další věcí je to, že občas fakt nejsem zodpovědná. tyhle situace jsou vždycky skoro jako přes kopírák. někde sedím, už se pomalu sbírám, ale párty kolem mě nekončí a i když občas jo, po cestě domů na neštěstí potkám další párty, která mě skoro pokaždý přesvědčí, že noc je ještě mladá. není to o tom, že bych měla vyloženě slabou vůli - když vím, že vážně musím vstávat, že vážně musím do práce, že mám vážně nějaký ty svoje povinnosti, dokážu se sebrat a jet domů, ale zároveň je mi z toho trochu smutno. což není nic jinýho než k smíchu, vzhledem k tomu, že je to vždycky ten samej stereotyp dokola. pije se, kouří se, kecá se, pak se jede domů a s bolavou hlavou další den zase; tím pádem mi přece nic neuteče, jen já mám stejně pocit, že jsem toho měla být součástí. bože, utekla mi jedna ze sto akcí, co teď? mám totiž potřebu být vždycky všude.


s tou samotou souvisí i to, že jsem ráda středem pozornosti. sice si myslím, že ne, ale pravda je asi trošku jinde; prosím, všímejte si mě! chci občas zařvat a občas to i zařvu, když mi zrovna přepne, naladím se do svýho nechtěnýho předváděcího se moodu a náhodou mám pocit že mi někdo nevěnuje dostatek pozornosti. tuhle situaci zná určitě každej z vás; když se sejde parta lidí, sedíte někde v podniku, každej má sto věcí co chce říct a debata jednak skáče od témata k tématu, ale především od člověka ke člověku. a to je pro mě ten kámen úrazu. haló, jsem tady a zrovna něco říkám, mohli byste na mě teda všichni upřeně koukat a ideálně ještě nadšeně přikyvovat? ne? pokud se mi zrovna nezatmí v hlavě, tak to vezmu, ale mnohem častější a smutnější situace nastává, když se mi to přijmout nechce. občas se začnu vztekat a nadávat a svoje vyprávění se snažím dokončit, dokud se mi to nepovede - anebo dokud se neurazím. a to není dobrý. bože, občas jsem na sebe fakt nasraná za to, jak se dokážu chovat, ještě v souvislosti s tím, že sama lidem skáču do řeči, protože po každý jejich větě mě jich napadne deset dalších, který k tomu vážně POTŘEBUJU dodat. nejhorší na tom ale je to, že si pak zpětně vždycky uvědomím, jak moc zbytečný je se takhle chovat, jenže v tu danou chvíli v tom afektu to nejde jinak. a i přestože mám chvíle, kdy někde sice jsem, ale vážně chci být výjimečně sama se sebou a fakt nechci aby na mě někdo mluvil nebo si mě všímal, tak příště u piva udělám znova další scénu. ups.


my extroverti máme spoustu kravin, který nedokážeme ovládat a věřte mi, že někdy je to vážně bída a taky hardcore, nestrhávat na sebe pozornost anebo (nedejbože) mlčet. hlavně teď, když mi přijde, jako by snad bylo trendy bejt spíš introvertní. na závěr toho chci říct asi jen to, ať berete v potaz, že i lidi, kteří jsou stále na očích, mají svoje problémky... tak příště, až mě zrovna uvidíte mlčet, neptejte se mě, co mi je.