devatenáct

o tom, jak mi zase nejde psát

ono to totiž není úplně tak, že by to nešlo, já totiž něco píšu pořád, nemohla bych nepsat. jen nějak nemám chuť a vlastně ani tolik čas si k tomu sednou a zase vás o něco obohatit; lítám ze školy do práce a z práce do školy a taky hodně od hospody k hospodě, pak do jedný náruče a najednou je zas několik hodin po půlnoci a já nevím co s tím. taky jsem občas líná a nic se mi nechce, občas přijdu odpoledne domů a pak se o hodinu později celá zmatená probudím a zjistím, že už znova musím někam letět... no a když mám čas, tak vlastně píšu, jen něco trochu jinýho. rýsuje se totiž nová knížka a já nechci všechny věci plivat na blog, aby to mělo nějaký přesah. budou tam povídky, budou tam básníčky, bude tam deníček, budu tam já a pokud se mi povede sednou si k tomu častěji, začátkem roku 2018 to bude na světě, po dvou letech nový věci. a já chci aby to bylo dobrý, aby to bylo něco trochu novýho, aby vás to bavilo, jenže nemám takovou produktivitu (tu, která jde použít) na to, abych mohla být aktivní tady a zároveň přinesla úplně nové věci do knihy.

já jsem se totiž už úplně na počátku tohohle blogu rozhodla, že se chci vyhnout deníčku. že nechci psát o tom s kým jsem kde byla, co jsem dělala a jak jsem se měla, protože i přesto, že by to nejspíš mnohé z vás zajímalo ("nebuď namyšlená"), já v tom nevidím úplný smysl, nebo spíš to není to, co chci sdělovat - nepočítám-li básničky. ale čím dál tím víc si uvědomuju, že se tomu asi nevyhnu, pokud nechci tenhleten blog nechat pomalu chcípat. bolí mě to, když se jednou za čas podívám na statistiky, které se řítí dolů. samozřejmě si za to můžu sama, když se tady nic moc nového neděje, ale i tak je mi to líto. jen nechci slibovat, že od teď budu psát a psát, protože sice píšu a píšu, ale ne sem. chtěla jsem vždy řešit jednu věc, místo vyprávění o tom, jak mi je, ale možná to ve finále není nic, co by bylo špatně. nechci, aby to znělo nějak namyšleně, ale lidi o mně ví a někteří si dokonce myslí, že všechno. občas si uvědomím, že si musím dávat trochu pozor na to, co ventiluju ven - a i když vypouštím jen to, co chci a někomu to sice může připadat osobní, občas musím přemýšlet nad tím, jestli tohle vlastně můžu napsat; a ani ne tolik kvůli sobě, ale spíš kvůli ostatním.

no a tak jsem tady, jsem tady a píšu, protože proč vlastně ne.

proč to nevzít zase z jiný strany a nepsat o tom, jak jsem se na měsíc trochu utrhla z řetězu, začala chlastat ještě prvnější než první ligu a udělala si z toho života trochu prdel, trochu nekonečnou párty a taky vlastně jakousi formu sebepoškozování. všeho moc přece škodí. proč nepsat o tom, jak jsem se po měsíci konečně probrala, vystřízlivěla a nakonec z toho vylezla celkem dobře: bez kocoviny a se vztahem, novýma zkušenostma, uvědoměním si sebe samotný a samozřejmě prozřením, který se hodí pokaždý. a to i přesto, že se může opakovat. tak co bude dál?